—Čís. 9937 —
747
Čís. 9937.
Poměr § 1327 obč. zák. k § 1295 obč. zák.
Nelze se domáhati náhrady škody, jež nastala pozůstalým usmrceného odpadnutím neplacené pracovní síly v domácnosti a živnosti, třebaže usmrcený byl k této bezplatné práci úmluvou povinován.
(Rozh. ze dne 23. května 1930, R I 337/30).
Otec žalobkyně byl usmrcen automobilem řízeným prvým žalovaným a náležejícím druhému žalovanému. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaných náhrady škody placením měsíčního důchodu, tvrdíc, že její otec jí vedl její cihelnu, takže mohla zastávati místo úřednice u firmy J., kde měla měsíčního platu 1050 Kč, vlastně ,po připočtení vánoční remunerace v poměrné částce čistý měsíční plat 1137 Kč 50 h, že se následkem otcova úmrtí musela tohoto místa vzdáti a věnovati se cihelně, čímž prý jí vzešla škoda v zažalované výši. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: V souzeném případě jest uvážiti, zda tu není případ § 1327 obč. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení, nastane-li z ublížení smrt, musí býti nahraženy nejen všechny výdaje, nýbrž také pozůstalým, o jejichž výživu — Čís. 9937—
se měl usmrcený podle zákona starati, to, co jim ušlo. Žalobkyně jest dcerou usmrceného Karla Sch-a, tedy jeho pozůstalou, avšak nelze o ni tvrditi, že se měl usmrcený podle zákona o její výživu starati, neboť, jak z přednesu stran plyne, jde o osobu provdanou, při niž přechází s otce vyživovaci povinnost na manžela. Manžel jest tudiž ve smyslu § 91 obč. zák. povinen poskytovati manželce podle svého jměni slušnou výživu. Že zemřelý Karel Sch. měl proti žalované podpůrnou vyživovací povinnost pro případ, že by příjmy a majetek manžela žalobkyně nestačily, jest vyloučeno, ana v době úrazu žalobkyně dle svého vlastního přednesu byla úřednici s platem měsičnim 1137 Kč 50 h (nejméně). Jest tedy na bíledni, že jde o osobu k samostatné výživě způsobilou, o majitelku cihelny, k niž vyživovaci povinnost otcova, již přestala. Nepřísluší ji proto z důvodu § 1327 obč. zák. nárok na náhradu toho, co ji jako pozůstalé smrti otcovou ušlo. Žalovaná strana tvrdi dále, že nežalovala jen z důvodu § 1327 obč. zák., nýbrž i z důvodů § 1295 a násl. obč. zák. Žádati náhradu škody jest však oprávněn přimo poškozený sám, nepřímo poškozený jen tehdy, jeví-li se škodné jednání bezprávným i proti němu, porušujíc zákonnou normu, jež jest určena též k tomu, by chránila spolu i jeho zájem (Ehrenzweig, Pfaff, Krainz: System z r. 1928 — § 303. II. odst.). Musela by tedy činem žalovaného šoféra býti porušena norma právni chrániči zájem (interese) žalobkyně, norma, jejímiž' účelem jest právě tato ochrana. Žalobkyně porušeni normy však neuvádí, poukazujíc jen k tomu, že úmrtím otce přišla o správce své cihelny. Žalobkyně uvádí, že její otec spravoval cihelnu, netvrdí však, že byl k tomu zavázán, takže zmařením jeho života byla na takovém právu zkrácena a jevilo by se smrtelné poškozeni jejího otce zároveň poškozením' takového zákonem chráněného práva. Žalobkyně udává dále, že byla vlastně poškozena na svém právním poměru jako úřednice, neb prý musela místo opustili, by se misto zesnulého otce mohla věnovali své cihelně, čimž prý ji vzchází měsíčně škoda nejméně 1137 KČ 50 h. Nelze však přehlédnouti, že, jak obě strany souhlasně udávají ve svých přednesech, jde o malou cihelnu, a mohla si tedy žalobkyně k jejímu řízeni, když jeji otec zahynul, zjednali osobu jinou a nemusela své výhodné místo úřednické opouštěli; nešloť o osobu nenahraditelnou. Jestliže tak učinila, ač tak učinili nemusela, a vychází ji tim škoda, nemůže její náhradu žádati na žalovaných z důvodu zákona automobilového (§ 1 aut. z.), ba ani z důvodu občanského práva (§ 1293 a násl., § 1327 obč. zák.) a bylo proto žalobu pro nedostatek aktivniho oprávněni ku sporu na straně žalujici zamítnouti. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody; I když' jest přisvědčili názoru soudu procesního, že žalobkyni nepřisluši žalobni nárok podle § 1327 obč. zák. z důvodu jim uvedených, na něž se poukazuje, nelze přisvědčiti jeho názoru v tom směru, že neni jeji nárok odůvodněn podle § 1295 obč. zák. Jest pravda, že náhradu škody oprávněn jest požadovali přímo poškozený sám a nepřimo poškozený jen tehdy, jeví-li se škodné jednání bezprávným i proti němu, porušujíc zákonnou normu, jež jest určena —Čís. 9937 —
749
i k tomu, by chránila spolu i jeho zájem. Ale z toho ještě neplyne, že žalobní nárok žalobkyně jest za všech okolností neodůvodněný. Jde o žalobu o náhradu škody. Žalobkyně uvedla, jak škoda její vznikla, z čeho se skládá, kdo jí zavinil, a cituje zákonná ustanovení, o něž svůj nárok opírá, zejména se též dovolává ustanovení § 1295 a násl. obč. zák. Soud procesní neprovedl důkazy, pokládaje je vzhledem k svému názoru za zbytečné. S tímto názorem nelze souhlasiti. Podle § 1295 obč. zák. jest každý oprávněn žádati na škůdci náhradu škody, kterou mu způsobil zaviněním, ať škoda způsobena byla přestoupením povinnosti smluvní, nebo beze vztahu ke smlouvě. Nemůže býti pochyby o tom, že, bude-li ve sporu prokázáno to, co žalobkyně tvrdí, utrpěla smrtí svého otce škodu, při čemž bude prvému soudu náležeti také, by po rozumu § 182 c. ř. s. působil k tomu, by žalobkyně doplnila své údaje v tom směru, zda její otec spravoval její cihelnu dobrovolně, zdarma, či na základě povinnosti smluvní nebo zákonného závazku jiného, než předpokládá § 1327 obč. zák.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu
soudu, by nehledě k zrušovacímu důvodu rozhodl ve věci samé.
Důvody:
Správný není ani názor, že § 1295 obč. zák. stanoví jen povinnost nahraditi škodu osobě, která zaviněním byla přímo poškozena, a že tedy je § 1327 obč. zák. ustanovením výminečným, odlišujícím se od řečené zásady, ani názor, že jest § 1327 obč. zák. jen jedním z případů zásady vyslovené v §§ 1295 a 1311 obč. zák., podle níž jest každý oprávněn požadovati na škůdci náhradu škody, ať jest zkrácen přímo nebo nepřímo. Jak bylo blíže rozebráno v judikátu býv. vídeňského nejvyššího soudu čís. 189 (čís. 1162 úř. sb.) a z historického vývoje dotyčných ustanovení občanského zákona zevrubně vyvozeno, neměla býti odstraněna ustanovením § 1327 obč. zák. všeobecná zásada § 1295 obč. zák. v případě, nastane-li z poškození na těle smrt, nýbrž měl býti jen omezen okruh osob oprávněných požadovati náhradu škody, a to tak, že mohou náhradu požadovati jen ti, o jichž výživu usmrcený měl pečovati podle zákona, a byli vyloučeni z tohoto okruhu osoby, které měly, po případě mohly míti proti usmrcenému nárok jiný než zákonný nárok na výživu, tedy buď ze smlouvy neb z poslední vůle, anebo následkem jednatelství bez příkazu (§ 1042 obč. zák.) a pod. Nynější doslov § 1327 obč. zák. převzal zásady vyslovené v uvedeném judikátu. Omezení, že, nastane-li z poškození na těle smrt — nejde-li tedy o nárok osoby přímo poškozené —, mohou požadovati náhradu jen osoby, o jichž výživu usmrcený měl podle zákona pečovati, a jen náhradu toho, co jim na výživě ze zákona ušlo, tedy jen to, nač podle zákona měly nebo by měly nárok, stalo, se, jak z motivů k III. dílčí novele obč. zák. vyplývá, ze zákonodárného ohledu, by bylo čeleno nekontrolovatelným, často jen k pouhému vydírání směřujícím nárokům uplatňovaným z příčiny takovýchto příhod, a proto, poněvadž závazky jiné než poskytovati zákonnou výživu (závazky ze smlouvy, z posledního pořízení a t. d.) přecházejí na dědice usmrceného a musila by se jinak přiznávali náhrada i každému věřiteli zemřelého, jehož uspokojení usmrcením dlužníka jest ohroženo. Nemá, jak motivy zvláště zdůrazňují, nároku ani ten, jemuž usmrcený byl povinován ke službám (bezplatným) v domácnosti anebo v živnosti. Motivy výslovně uvádějí, že by nebylo ani bezpečného jf)odkladu pro posouzení, zda tyto služby byly vskutku předmětem právního nároku a nebyly jen konány z pouhé ochoty, ani podkladu pro hodnocení tvrzené škody, neboť poskytují se v takovýchto případech pravidelně dávky navzájem (byt, strava a t. d.) a občanský zákon nezná závazek k takovým službám, jaký předpokládá německý občanský zákoník v § 1356 druhý odstavec a v § 1617 (pro manželku a děti). Nesl-li se však úmysl zákonodárce k tomu, omeziti takto v případě usmrcení osoby podle § 1327 obč. zák. nároky na náhradu škody, vyloučiti tedy í nárok na náhradu za újmu, jež nastala pozůstalým odpadnutím neplacené pracovní síly v domácnosti a živnosti, třebaže usmrcený byl k této bezplatné práci úmluvou povinován, není třeba obírati se tím, co žalobkyně v tomto ohledu ve sporu ohledně utrpěné újmy tvrdila, ani tím, zda otec její spravoval cihelnu její dobrovolně, zdarma, či na základě povinnost smluvní nebo zákonného závazku jiného, než jaký předpokládá § 1327 obč. zák. a není třeba, by jednání v prvé stolici bylo doplněno ve směru uvedeném odvolacím soudem.