Čís. 9815.

Tím, že žalobce opřel místní příslušnost o §§ 87 a) a 88 j. n., naznačil zřejmě, že pokládá žalovaného za kupce.
I hostinské (restauratéry) jest považovati za osoby provozující obchody podle čl. 271 čís. 1 obch. zák. Nebyl-li hostinec (restaurace) ještě v provozu, jsou přípravná jednání k zahájení provozu obchody ve smyslu čl. 273 obch. zák.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1930, R I 148/30). Žalobce domáhal se na žalovaném restauratéru úplaty za kamna dodaná na splátky, a opřel místní příslušnost dovolaného saudu o §§ 87 a) a 88 j. n. K námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalobkynč se domáhá zaplacení kupní ceny za hotelová kamna dodaná žalovanému. Příslušnost dovolaného soudu odůvodnila žalobkynt v žalobě předpisy §§ 87 a) a 88 j. n. Tím zřejmě naznačila, že pokládá žalovaného za obchodníka, poněvadž §§ 87 a) a 88 druhý odstavec j. n. mají na zřeteli jen smluvníky, kteří jsou obchodníky. V žalobě označila žalovaného jako restaratera, tedy jako osobu provozující živnost obchodní, neboť i hostinské (restauratéry) jest považovati za osoby provozující obchody podle čl. 271 čís. 1 obch. zák. (srov. rozh. bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 8. ledna 1902 čís. 512 úř. sb., Randa, Obchodní právo I str. 64 b) a 65 pozn. 133, Staub-Pisko v čl. 271 obch. zák.). Nezáleží na tom, že snad hostinství (restaurace) nebylo ještě v provozu, neboť i přípravná jednání k záhájení provozu obchodu — zde opatření hotelového sporáku — jsou obchody ve smyslu čl. 273 obch. zák. Podle § 87 a) j. n. mohou protokolovaní obchodníci pro své pohledávky z prodeje, k němuž došlo v oboru jejich obchodu proti obchodníkům (i neprotokolovaným) žalovati do dvou let od poslední objednávky též před soudem svého závodu, prokáží-li objednávku, která jest podkladem pohledávky, a skutečné převzetí (odeslání) zboží listinami. Že žalobkynč není protokolovanou obchodnicí, žalovaný ve svých vývodech, jimiž se ohražoval proti uplatnění zvláštního sudiště, nenamítal, tvrdě jen, že není kupcem a že hostinství toho času vůbec ještě neprovozuje. Další podmínky přípustnosti sudiště podle § 87 a) j. n. jsou prokázány objednacím listem a hlášenkou o převzetí zboží ze dne 17. června 1929, tedy listinami, z nidhž jest zřejmá i objednávka zboží, o něž jde, í jeho převzetí žalovaným. Objednávka se stala 11. června 1928, žaloba podána 27. února 1929, tedy ve lhůtě § 87 a) j. n. Je-li však žalovaný obchodníkem, nelze se co do nepřípustnosti volby zvláštního sudiště dovolávati ani § 6 zákona ze dne 27. dubna 1896 čís. 70 ř. zák. (§ 10 tohoto zákona). Uznal-li tedy rekursní soud dovolaný soud za místně příslušný k jednání a rozhodnutí o žalobě, posoudil věc v podstatě správně po právní stránce.

Citace:

Čís. 9815. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 553-554.