Čís. 9835.

Přístup k dluhu nevyžaduje písemnou formu.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1930, Rv I 1492/29.)
Žalobkyně domáhala se na žalované zaplacení dluhu, opírajíc se o výslovný slib žalované, že žalobkyni zaplatí dluh třetí osoby. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V bezvýhradném slibu žalované žalobkyni, že sama zaplatí celý dluh K-ův, jest spatřovati její přístup jako spoludlužnice k tomuto dluhu podle §§ 1347 a 1406 druhý odstavec obč. zák., nikoliv pouhé rukojemství. Žalovaná nepřevzala závazek jako rukojmí s výhradou, že jej zaplatí, kdyby jej nezaplatil K., nýbrž bez jakéhokoliv obmezení a bez výhrady jako spoludlužnice rukou společnou a nerozdílnou s K-em. Zákon v § 1344 obč. zák. odlišuje převzetí dluhu vedle dosavadního dlužníka, t; zv. kumulativní převzetí dluhu od rukojemství. Jen pro rukojemství se vyžaduje podle výslovného předpisu druhého odstavce § 1346 obč. zák. písemná forma, a to i v tom případě, jde-li o závazek rukojmího a plátce podle § 1357 obč. zák. (srovnej motivy ke III. dílčí novele, stránka 270 a 417), nikoliv však pro přístup k dluhu podle § 1347 a § 1406 druhý odstavec obč. zák., jenž nemá akcesorní povahy, pro nějž platí jiná ustanovení než pro rukojemství, zejména také předpis § 883 obč. zák., podle něhož lze smlouvu učiniti ústně nebo písemně. Dovolávané rozhodnutí čís. 2307 sb. n. s. se na tento případ nehodí. Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí čís. 5475 sb. n. s., že k platnosti přistoupení ke dluhu se písemná forma vůbec nevyhledává, a neshledává příčiny, by se od svého názoru uchýlil (srovnej též Ehrenzweig: »Schuldverháltnisse« vydání z roku 1928, str. 109).

Citace:

Čís. 9835. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 591-592.