Čís. 9866.

Předpis § 471 cís. 4 c. ř. s. neplatí jen pro případy že jde jen o řešení otázky, zda se strana nedostavila k roku a tím ho zmeškala, nýbrž platí i v tom směru, zda tu jest kterákoliv jiná z podmínek stanovených pro rozsudek pro zmeškání.
V tom, že žalovaný, jedině se dostavivší k roku, popřel tvrzení žaloby a navrhl její zamítnutí, jest spatřovati návrh na vynesení rozsudku pro žalobcovo zmeškání.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1930, R I 242/30.)
Žalobce, ač řádně obeslán, se k soudu nedostavil, načež žalovaný, popřev tvrzení žaloby, navrhl její zamítnutí. Soud prvé stolice vyhověl návrhu žalovaného a zamítl žalobu rozsudkem pro zmeškání. Odvolací soud usnesením nevyhověl odvolání.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Není tu vytýkaného důvodu zmatečnosti podle § 477 čís. 7 c. ř. s., že veřejnost byla vyloučena neoprávněným způsobem, neboť příkaz veřejnosti platí podle §§ 171—175 c. ř. s. jen pro ústní jednání, tedy v odvolacím řízení pro jednání podle § 482 c. ř. s., ale neplatí v případech, ve kterých odvolací soud rozhoduje — jako tu — podle § 473 c. ř. s. v zasedání neveřejném a bez předcházejícího ústního jednání. Ovšem napadá stěžovatel postup odvolacího soudu, že totiž rozhodl o jeho odvolání v neveřejném zasedání, pro zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s., protože mu prý tímto nezákonným postupem byla odňata možnost před odvolacím soudem projednávati. Avšak i tato jeho výtka jest lichá. Podle ní nebylo odvolání z rozsudku vyneseného pro žalobcovo zmeškání založeno na tom, že tu není zmeškání, nýbrž bylo prý založeno na tom, že žalovaný, navrhnuv jen zamítnutí žaloby, neučinil návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání, takže odvolací soud, ano nebylo jím mylně předpokládané výtky podle § 471 čís. 4 c. ř. s., neměl příčiny postupovati podle § 473 c. ř. s. Avšak ustanovení § 471 čís. 4 c. ř. s., jak jest postupovati, když odvolání jest založeno na tom, že tu není zmeškání, neplatí, jak by se podle doslovu zákona na první pohled mohlo zdáti, jen pro případ, že jde jen o řešení otázky, zda se strana k roku nedostavila a jej tím zmeškala, nýbrž platí i v případech, v nichž jde o řešení otázky, zda tu jest kterákoli jiná z podmínek pro rozsudky pro zmeškání, jimiž jsou, kromě nedostavení se strany, její řádné obeslání, příslušný návrh druhé strany, která se dostavila a před soudem jednala, a, že tu není zamítacích důvodů § 402 čís. 2 a 3 c. ř. s. To plyne ze zákonodárného účelu §§ 471 a 473 c. ř. s., by o odvolání bylo rozhodnuto jen na základě spisů, po případě doplněných podle § 473 c. ř. s., v neveřejném zasedání bez ústního jednání všady tam, kde jest to bez újmy pro věc možné, kde jde v podstatě jen o formální otázky, jež lze správně posouditi a vyřešiti podle stavu spisů. Vytýkaje, že žalovaný, navrhnuv jen zamítnutí žaloby, neučinil návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání, založil stěžovatel odvolání podle § 471 čís. 4 c. ř. s. na tom, že tu není promeškání, třebaže doslov jeho výtky není totožný « doslovem řečeného místa zákona, a právem proto bylo jeho odvolání, aniž byl dříve položen rok k ústnímu jednání, předloženo odvolacímu senátu k rozhodnutí v neveřejném zasedání. Mylný jest též stěžovatelův názor, že bez výslovného návrhu, by byl vynesen rozsudek pro zmeškání, bez těchto slov, nebylo soudci vůbec lze žalobu zamítnouti. Právem poukazuje odvolací soud k tomu, že návrh na zamítnutí žaloby jest širší nežli pouhý návrh na vydání rozsudku pro zmeškání, takže podle svého logického smyslu obsahuje v sobě i návrh na vydání rozsudku pro zmeškání. Jde jen o to, zda z návrhu dostavivší se strany lze přes to, že nepoužívá výrazů v zákoně (§ 396 c. ř. s.) použitých, přece jen s určitostí seznati, že jí tane na mysli a že činí návrh podle § 396 c. ř. s. Zákon nepředpisuje pro tento návrh určité výrazy. Stačí proto každý projev, z něhož lze neklamně seznati, že dostavivší se strana navrhuje, by soudce uskutečnil procesuální následky plynoucí podle zákona z nedostavení se odpůrcova. Takový projev žalovaná v souzeném případě učinila, když, jakž plyne ze zápisu o ústním jednání, po soudním zjištění, že se žalující strana, ač obeslána, nedostavila, pomíjejíc přednes skutkového děje, obsaženého v odporu proti upomínací žalobě, zkrátka jen popřela všechna tvrzení žaloby a navrhla její zamítnutí. Tím dala se žádoucí procesuální přesností najevo, že vzhledem k odpůrcovu obmeškání žádá o rozsudek na skutkovém základě, jenž plyne z jejího přednesu, podle § 396 c. ř. s. za pravdivý pokládaného, že totiž odpůrcův žalobní přednes není pravdivý. Tím vyhověla předpisu § 396 c. ř. s. Stěžovatel nemůže v souzeném případě pro opačný názor nic vyvozovati ani z ustanovení § 398 c. ř. s., neboť, žádaje návrh na vydání rozsudku pro zmeškání včasné odpovědi na žalobu, žádá zákon i tu jen, by strana neobmeškalá, jakmile odpůrce tíží zameškání procesuálního úkonu, přes svůj původní návrh o věci samé učinila také ještě návrh na uskutečnění procesuálních důsledků odpůrcovy liknavosti. Takový návrh žalovaný, jak dolíčeno, učinil, pročež odvolací soud v té příčině právem odvolání proti rozsudku prvého soudu pro zmeškání nevyhověl. Za tohoto stavu věci neměl odvolací soud příčiny zabývati se věcně s odvolatelovou výtkou, že prvý soud zamítl žalobu bez připuštění a provedení důkazů v žalobě uvedených, neboť, bylo-li uznáno, že rozsudek pro zmeškání podle § 396 c. ř. s. byl vydán právem, jest tím také již záporně rozhodnuto o všech průvodních návrzích obmeškalé strany.

Citace:

č. 9866. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 650-652.