Čís. 9826.

Zmocněnec musí vydati zmocniteli vše, co prováděje zmocnění, pro něho obdržel. Tento nárok zmocnitelův proti zmocněnci se promlčuje ve třiceti létech.
I nepřihlášené pohledávky podléhají vyrovnání. Jde na nebezpečí vyrovnacího dlužníka, neplatí-li nepřihlášené dluhy, ať tak učinil z jakékoliv příčiny, třebas nezaviněně.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1930, Rv II 549/29).
Žalovaný byl účetním u žalujícího společenstva a jako takový přijal roku 1921 pro společenstvo 14.000 Kč. Roku 1924 bylo o jmění žalovaného zahájeno vyrovnací řízení, v němž se žalovaný vyrovnal na 38%. Společenstvo nepřihlásilo svou pohledávku 14.000 Kč k vyrovnání žalovaného a žalovaný na pohledávku společenstva neplatil splátky. Žalobě společenstva proti žalovanému o zaplacení 14.000 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud přisoudil žalobci jen 38% zažalované pohledávky. Důvody: Po stránce právní jde v podstatě o dvě námitky žalovaného: o námitku promlčení žalobního nároku podle § 1489 obč. zák. a o námitku, že žalující družstvo má podle § 53, prvý odstavec vyr. ř. nejvýše nárok na vyrovnací podíl 38%. Prvý soud dospěl k názoru, že tu nejde o náhradu škody,, nýbrž o nárok z uschování podle § 961 obč. zák., pro nějž platí třicetiletá promlčecí lhůta § 1478 obč. zák. a že žalující družstvo může požadovati na žalovaném zaplacení v plném rozsahu podle § 53, čtvrtý odstavec, pokud se týče podle § 57 vyr. ř. S míněním, že jde o nárok z úschovy, nelze souhlasiti. .Žalovaného, pokud jako účetní, tedy obchodní pomocník, byl pověřen přijímati peníže od zákazníků žalujícího družstva a platiti jimi pohledávky dodavatelů družstva, jest arci považovati za obchodního zmocněnce žalujícího družstva, což ostatně i odvolatel uznává, nikoliv však za uschovatele peněz zákazníky mu odevzdaných. Zákazníci mu odevzdávali peníze pro družstvo a ve sporu nebylo ani tvrzeno, že bylo úmyslem stran, by peníze ty měl po určitý čas ve svém osobním opatrování a pak je ukladateli vrátil, naopak byl podle povahy věci povinen je ihned odvésti do pokladny žalujícího družstva, pro něž peníze ty přijímal, jakožto »veškeren užitek z věcí pocházející« (§ 1009 obč. zák.). Této zmocněncově povinnosti nevyhověl žalovaný potud, že, jak zjištěno, 14.000 Kč družstvu neodvedl, takže žalující strana jako zmocnitel má proti němu podle § 1009 obč. zák. (čl. 57 násl. a čl. 1 obch. zák.) zásadně nárok na přenechání veškerého užitku, to je na vyplacení 14.000 Kč, kterýžto nárok podle obecné zásady § 1478 obč. zák. (k tomu §§ 1465, 1485 obč. zák.) jest podroben promlčení 30ti letému. Opodstatněna jest však námitka vznesená proti žalobnímu nároku se zřetelem na právní účinky vyrovnacího řízení, jež bylo k návrhu žalovaného zahájeno dne 26. června 1924 a v němž usnesením vyrovnacího soudu ze dne 29. září 1924 bylo potvrzeno vyrovnání na vyrovnací podíl 38% v patnácti štejných měsíčních splátkách od 1. prosince 1924 počínajíc. Prvá stolice neuznala tuto námitku žalovaného, uváživši, že žalující strana teprv rozsudkem ze dne 2. června 1927 zvěděla s bezpečností, že může proti žalovanému uplatňovati zažalovanou pohledávku, a že proto může' požadovati plné zaplacení své pohledávky, k níž prý jen vinou žalovaného nebylo ve vyrovnání přihlédáno (§ 53, čtvrtý odstavec, vyr. ř.) že ostatně žalovaný, jak sám připouští, neplatil žalující straně vyrovnací splátky, takže byla již z té příčiny oprávněna žádati celou zažalovanou pohledávku podle § 57 vyr. ř. Tomuto odůvodnění právem vytýká odvolatel, že žalující družstvo v prvé stolici ani netvrdilo, že se žalovaný dopustil zavinění podle § 53, čtvrtý odstavec, vyr. ř. a že prvý soud se touto otázkou vůbec nezabýval i nebéře o tom za dokázanou žádnou skutečnost. K tomu, co v té příčině uvádí teprve odvolací sdělení o povinnosti žalovaného, by pohledávku družstva uvedl v seznamu věřitelů a platil vyrovnací splátky, nelze přihlížeti jakožto k novotě v opravném řízení nepřípustné (§ 482 c. ř. s.). Ostatně nestačí opominutí této povinnosti k sestrojení výhradného zavinění dlužníkova, jež má ňa zřeteli ustanovení § 53, čtvrtý odstavec, vyr. ř., najmě ano bylo na žalujícím družstvu, by svou pohledávku přihlásilo k vyrovnání, to tím spíše, ani se nejen právní zástupce, nýbrž i předseda žalujícího družstva zúčastnili dne 30. dubna 1924 roku před okresním soudem, při němž žalovaný jako svědek poprvé vypovídal ve sporu -Ck Ila 7/24 v podstatě stejně jako později dne 19. kyětna 1927 před procesním soudem, takže již tehdy žalující družstvo mohlo a mělo si uvědomiti pravý stav věci. Zřejmo tudíž, že ustanovení § 53, čtvrtý odstavec, vyr ř. na souzený případ použiti nelze a že žalující družstvo má podle prvého odstavce tohoto zákonného ustanovení nárok jen na vyrovnací podíl. Ježto pohledávka nebyla uplatňována ye vyrovnání, nebyl dlužník povinen konati na ni splátky ve vyrovnání stanovené, takže ani ustanovení § 57 poslední věta vyr. ř. tu neplatí. Po těchto právních stránkách prvá stolice věc posoudila mylně, přiznavši žalujícímu družstvu celou zažalovanou pohledávku místo 38% vyrovjíacího podílu, i bylo v tomto rozsahu odvolání vyhověti.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Obě strany napadají rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (čís. 4 § 503 c. ř. s.), žalobce potud, pokud bylo vyhověno odvolání žalovaného, a žalovaný potud, pokud mu nebylo vyhověno. Žalovaný napadá právní názor odvolacího soudu, že tu jde o žalobu podle § 1009 obč. zák. a že tedy platí třicetileté promlčení. Tomuto právnímu názoru jest však přisvědčiti. Žalovaný sám přiznává, že jest ho považovati za zmocněnce žalobcova, jako takový musí však vydati zmocniteli, co prováděje zmocnění pro něho obdržel (viz Krainz-Ehrenzweig, Recht der Schuldverháltnisse § 382, III, Schey- Obligations-verháltnisse § 79 a Sedláček, Obligační právo II bod 109). Žalobci přísluší tedy proti žalovanému nárok na vydání peněz, jež žalovaný pro něho převzal. Tento nárok jest však podroben podle § 1478 obč. zák. promlčení třicetiletému, jak již odvolací soud správně rozpoznal. Netřeba se proto obírati otázkou, zda a pokud byla přerušena 3 létá lhůta promlčecí podle § 1497 obč. zák. Dovolání žalovaného nebylo proto vyhověti. Nelze však upříti oprávnění dovolání žalobcovu, neboť odvolací soud neposoudil věc správně po právní stránce, dospěv k úsudku, že tu neplatí ustanovení § 57 poslední věta vyr. ř. Není sporu o tom, že žalovaný neplatil žalobkyni vyrovnací kvóty, je-li tomu tak, stalo se vyrovnání podle § 57 poslední věty vyr. ř. nicotným a žalobce jest oprávněn žádati plné zaplacení své pohledávky. Nesejde na tom, že žalobce nepřihlásil svou pohledávku k vyrovnacímu řízení. Nedostatek přihlášek má jen význam pro přiznání hlasovacího práva ve vyrovnání (§ 4, 39 a 42 vyr. ř.). jinak však podléhají i nepřihlášené pohledávky vyrovnání podle § 53 vyr. ř. jde tedy na nebezpečí vyrovnacího dlužníka, neplatí-li dluhy nepřihlášené, ať tak učinil z jakékoliv příčiny, třebas nezaviněné, (viz rozh. sb. n., s. čís. 6663, 7945 a 9324). Není tedy třeba obírati se otázkou, zda by žalobce s hlediska § 53 čtvrtý odstavec vyr. ř. byl oprávněn požadovati od žalovaného zaplacení své pohledávky v plné výši.

Citace:

Čís. 9826. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 574-576.