Čís. 9662.

Jde o dva různé právní podměty, třebaže majitel jedné firmy byl spolumajitelem druhé firmy (veřejné obchodní společnosti).
Byl-li plat vyměřován podle hodin a výplata se děla týdně, počínala promlčecí lhůta platu podle § 1486 čís. 5 obč. zák. po výkonu služeb (koncem každého týdne), nikoliv teprve ukončením služebního poměru.
(Rozh. ze dne 20. února 1930, Rv I 1516/29.)
Civilní rozhodnutí XII. 17 — Čís. 9662 —
258
Žalobce domáhal se na firmě Ing. Bohumil B. a spol., podnikatelství staveb, odměny za práci přes čas za dobu od 6. září 1924 do 7, února 1925, od 13. června 1925 do 28. února 1926 a od 29. července 1926 do 14. března 1927. Žaloba byla podána dne 10. července 1928. Oba nižší soudy žalobu zamítly, ohledně doby od 6. září 1924 do 10. července 1925 z důvodu promlčení, ohledně další doby pro nedostatek pasivního oprávnění ke sporu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o námitku nedostatku pasivního oprávnění žalované strany, vyhověly jí nižší soudy z důvodu, že žalovaná firma »Ing. Bohumil B. a spol., podnikatelství staveb«, není totožná s firmou »Ing. Bohumil B.«, nýbrž že jsou to dvě různé a samostatné firmy. Dovolateli jest sice přisvědčiti v tom, že firma ve smyslu čl. 15 a násl. obch. zák. není sama podmětem, není právnickou osobou, a že jest jen obchodním jménem osoby obchody provozující — ať fysické, ať právnické. Ale to na věci nic nemění, neboť dovolatel přehlíží, že žalovaná strana jest podle spisů veřejnou obchodní společností, jejímiž společníky jsou inž. Bohumil B. a inž. Karel B., kdežto »Ing. Bohumil B., úředně autorisovaný civilní inženýr stavební« jest jednotlivec, takže jde skutečně o dva různé a samostatné právní podměty, jak bylo v napadeném rozsudku správně vysloveno. Dovolatelovo tvrzení, že inž. Bohumil B. jest majitelem obou podniků, odporuje nejen spisům, nýbrž i vlastnímu přednesu žalobcovu v odvolání, že inž. Bohumil B. jest spolumajitelem žalované firmy. K otázce promlčení žalobních nároků, které vznikly v době do dne 10. července 1925, totiž déle než tři roky před podáním žaloby, jest uvésti toto: Žalobní nárok jest nárokem obligačním, při němž se promlčení počíná dnem splatnosti. Splatnost žalobcových nároků na plat za konané práce nastala podle § 1154 obč. zák. po výkonu služeb, pokud se týče koncem každého týdne, tedy při výplatě, protože jde o plat vyměřený podle hodin a výplata se děje týdně. Dovolatelův názor, že promlčecí lhůtu podle § 1486 čís. 5 obč. zák. lze počítati teprve ode dne, kdy byl žalobce propuštěn ze služeb u žalované firmy, nemá opory v zákoně. Odporovalo by přímo potřebám hospodářského života, kdyby počátek promlčecí lhůty takových služebních platů, ha něž nárok vznikl snad již před mnoha lety, byl posunován až do doby ukončení služebního poměru. Účelem ustanovení § 1486 čís. 5 obč. zák., zavedeného třetí dílčí novelou, bylo právě uzákonili podle vzorů cizích nové krátké lhůty promlčecí pro tyto nároky všedního života, a výkladem, který mu chce dáti dovolatel, byl by tento účel zmařen. Nižší soudy posoudily tedy věc správně po stránce právní, uznavše, že žalobní nároky z doby před 10. červencem 1925 jsou promlčené podle § 1486 čís. 5 obč. zák.

Citace:

Čís. 9662.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 285-286.