Čís. 9901.

Přípustná (§ 228 c. ř. s.) a oprávněná jest žaloba o určení, že žalobce (vlastník věci) má nárok na výtěžek z dražby za věc, jež byla již vydražena a výtěžek za ni složen k soudu.
(Rozh. ze dne 9. května 1930, Rv I 1635/29.)
Žalovaný zabavil a vydražil v exekuci proti Karlu K-ovi auto. Žalující firma, tvrdíc vlastnické právo k vydraženému autu, domáhala se na žalovaném, by bylo zjištěno, že žalobkyni přísluší k autu vlastnické právo a že má žalobkyně nárok na výtěžek z dražby. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel má potud pravdu, pokud doličuje, že žaloba podle svých vývodů a svého konečného návrhu neodpovídá ani žalobě podle § 258 ex. ř., za niž se vydávala, ani žalobě podle § 37 ex. ř., za niž ji pokládá odvolací rozsudek. V posléze naznačeném směru schází jí zejména návrh žaloby podle § 37 ex. ř., by exekuce byla prohlášena za nepřípustnou. Ale jde zřejmě o žalobu o určení, že dražební výtěžek patří žalobkyni, že tudíž má na něj nárok. Věta žalobního návrhu o právu vlastnickém k autu by byla pouhým do žaloby pojatým předurčovacím návrhem podle § 236 c. ř. s. Vlastním předmětem sporu byl by žalobní návrh na určení, že žalobkyně má nárok na výtěžek z dražby. Návrh ten jest podle § 228 c. ř. s. po formální stránce přípustný. Jednak nemůže býti vážných pochybností, že žalobkyně jako majitelka auta, za něž výtěžku bylo docíleno a jenž byl pa soudě složen, má právní zájem na brzkém zjištění svého nároku na vydání tohoto výtěžku, neboť exekuční soud musí podle povinnosti přikročiti k jeho neodkladnému rozvrhu. Jednak není dobře možná žaloba o plnění, protože žalovaný, nejsa oprávněn se složeným výtěžkem volně nakládati, jej ani nemůže žalobkyni vydati a soud jej bez jeho odsouzení k vydání vydá podle úřední povinnosti straně, která soudním výrokem své právo k němu doloží. Po stránce hmotného práva jest tato určovací žaloba oprávněna, protože jde o vydání výtěžku docíleného za auto, žalovaným zabavené v exekuci proti jeho dlužníku Karlu K-ovi, ale patřící žalobkyni, takže žalovaný by byl bez důvodu obohacen, kdyby dostal dražební výtěžek z věci patřící někomu jinému než jeho dlužníkovi, a byl by obohacen na újmu žalobkyně, kdyby výtěžek ten dostal, ačkoli šlo o její věc.

Citace:

č. 9901. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 718-719.