Čís. 9879.

Otec těžce zraněného, jenž poskytl svou krev k provedení transfuse, jest oprávněn domáhati se na škůdci náhrady.
Lze se domáhati náhrady nákladu na cesty k vůli obstarání pohřbu.
(Rozh. ze dne 2. května 1930, Rv II 359/29.)
Žalobcův syn byl těžce raněn při srážce vlaků. Lékaři doporučili transfusi krve, žalobce poskytl svou krev, ale syn přece zemřel. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na dráze náhrady škody, jednak bolestného, ježto po odebrání krve trpěl prudkými bolestmi, jednak ušlého výdělku, ježto byl po odebrání krve neschopen k práci, a posléze náhrady za cesty do města, jež konal za účelem provedení transfuse krve a z důvodu obstarání pohřbu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žaloba jest upravena podle § 1325 obč. zák. jako žaloba o náhradu škody z tělesného poranění. Avšak škodlivá událost, srážka vlaků, není v příčinné souvislosti s tělesným poškozením žalobcovým. Žalobce neutrpěl tělesné poškození proto, že se srážka stala, nýbrž proto, že se dobrovolně propůjčil k transfusi krve ve prospěch svého těžce zraněného syna. K žalovanému eráru není žalobce v právním poměru ani z důvodu smlouvy, ani z důvodu svého poškození. Žalobce jest v právním poměru jen ke svému synu pokud se týče k jeho pozůstalosti. Svému synovi mohl žalobce dáti transfusi své krve buďto causa donandi a pak nemá nárok ani proti synovi, nebo causa obligandi, v tomto případě musí se držeti svého syna (jeho pozůstalosti). Žalobce zahrnuje svou transfusi krve a náklady s ní spojené do léčebných nákladů svého syna, ale škůdce není povinen zaplatiti léčebné útraty sám bezprostředně (rozh. nejv. soudu čís. sb. 4361). To by mohl týmž právem žádati přímo na eráru zaplacení lékař, který poraněného žalobcova syna léčil, ošetřovatelka, bandažista atd., pokud se týče zemská nemocnice. Ten, kdo poraněné osobě poskytl pomoc a pro ni něco vynaložil, musí si své náklady vyúčtovati jen proti poraněnému a jen poraněný sám může rozhodnouti o tom, pokud tyto náklady jsou přiměřené a pokud odpovídají jeho ujednání s tím, kdo je vynaložil, a může pak náhradu těchto nákladů žádati na škůdci. Právní poměr mezi škůdcem a poškozeným jest jiný než mezi poškozeným a tím, kdo mu pomoc poskytl. Okolnost, že žalobce jednal v úmyslu prospěti svému synovi i straně žalované, jest nerozhodná a ani hospodářský, finanční efekt — a jen k němu lze přihlíželi — nemusí býti pro žalovanou stranu zrovna prospěšný, neboť žalovaná strana musela by zraněnému synovi žalobcovu platiti náhradu, i kdyby transfusi žalobcovy krve byl býval zachráněn na živu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Žalobcův syn utrpěl těžký úraz při jízdě vlakem. Žalovaná strana byla by tudíž za podmínek § 1 zákona čís. 27/1869 ř. z. povinná k náhradě podle § 1325 obč. zák., zejména byla by povinna nahraditi žalobcovu synu léčebné náklady, k nimž náležejí nejen výdaje za lékařské ošetřování, za léky a za opatrování poškozeného, nýbrž vůbec veškeré výdaje, jež jest účelné vynaložili na opětné jeho uzdravení, proto i výdaje spojené s transfusi krve, kterou ošetřující lékaři prohlásili za účelnou k záchraně žalobcova poškozeného syna. Žalobce se na základě tohoto posudku lékařů nabídl, že k tomuto účelu poskytne svou krev. Transfuse krve byla, skutečně provedena, ovšem bez výsledku, neboť syn žalobcův přes to zemřel. Žalobce učinil takto náklad, k jehož náhradě byla žalovaná strana podle § 1325 obč. zák. povinna, a, ježto tvrdí, že jej učinil v úmyslu prospěti žalované straně, jde tu o uplatňování náhrady podle § 1042 obč. zák., byť i se žalobce sám ještě v dovolání mylně dovolával § 1041 obč. zák. Názor žalované, že žaloba jest bezpodstatná již proto, že žalobce, podrobiv se transfusi krve, plnil jen morální povinnost, jest nesprávný. Neboť, i kdyby bylo lze připustiti, že žalobce jednal z morální povinnosti, nevylučovalo by to ještě právo žalobce, požadovati náhradu nákladů spojených s plněním této povinností od toho, jehož zaviněním jeho syn byl na svém zdraví poškozen a jenž proto poškozenému ručí za způsobenou škodu. Nezáleží také na tom, že jde o náklad, jenž nezáleží výhradně v penězích, a nelze proto přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že žaloba, pokud se domáhá zaplacení »bolestného« 2000 Kč není opodstatněná, poněvadž prý jde o immaterielní škodu. Nelzeť pochybovati, že žalobce, kdyby byl zjednal třetí osobu k provedení transfuse, byl by jí musil nahraditi nejen ušlý výdělek, nýbrž i zvláštní odměnu za to, že se ve prospěch jeho poškozeného syna podrobila transfusi krve, jež byla pro ni spojena nejen se ztrátou výdělku po určitou dobu, nýbrž i s jistým nebezpečenstvím pro její zdraví a případným jeho poškozením, dále, že žalobce v tomto případě byl by býval zajisté oprávněn, požadovati od žalované náhradu nákladů vzešlých mu odměnou takto zjednané osoby. Není však rozdílu, zda žalobce učinil uplatňovaný náklad zaplacením třetí osoby, či osobní činností. Neodpovídalo by intencím zákonodárce, kdyby se lpělo na doslovu zákona a nepřihlíželo se k jeho smyslu a rozumu. Nutno proto podle § 7 obč. zák. i v souzeném případě použíti § 1042 obč. zák. S těchto hledisek jest posuzovati i uplatňovaný nárok na náhradu výloh za žalobcovy cesty do města, pokud byly vykonány za účelem provedení transfuse, pokud však byly vykonány z důvodu obstarávání pohřbu, jde i tu o náklad, za který by žalovaná podle § 1327 obč. zák. ručila a jehož náhrady lze se proto domáhati podle § 1042 obč. zák.

Citace:

č. 9879. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 676-678.