Čís. 9681.

Vlastník domu jest oprávněn domáhati se zápůrčí žalobou vyklizení bytu na tom, kdo si osobuje právo bydliti v jeho domě, příslušelo-li právo bytu jen třetí osobě. Též tuto třetí osobu mohl by žalovati pro neoprávněné rozšiřování služebnosti bytu. Pokud podle obsahu služebnosti bytu nebyla oprávněná ze služebnosti oprávněna přibrati k sobě také své nemanželské dítě.
(Rozh. ze dne 22. února 1930, Rv I 44/30.)
Berta P-ová měla v žalobcově domě služebnost bytu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Marii P-ové, nemanželské dceři Berty P-ové, by vyklidila byt, jejž sdílí se svou nemanželskou matkou v žalobcově domě. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud zamítl žalobní žádost jednak pro nedostatek pasivního oprávnění, jednak proto, že prý nelze v tom, že nemanželská matka Berta P-ová přijala žalovanou jako svou dceru do bytu, spatřovati překročení hranic práva bytu jí v žalobcově domě příslušejícího. Ani ten ani onen — Čís. 9682 —
297
důvod odvolacího soudu neobstojí. Jde tu o žalobu zápůrčí podle § 523 obč. zák. zbudovanou v podstatě na tom, že si žalovaná osobuje právo spolubydliti se svou matkou v žalobcově domě, ačkoli jí toto právo nepřísluší. Již z toho jest zřejmo, že tu jest i aktivní oprávnění na straně žalobce, který žalobou hájí své vlastnictví k domu, i pasivní oprávnění na straně žalované, která podle údajů žalobce jeho vlastnické právo porušuje. Jest ovšem pravda, že žalobce mojil žalovati současně i matku žalované Bertu P-ovou pro neoprávněné rozšiřování služebnosti (§ 484 obč. zák.), avšak lrozhodl-li se žalovati jen její dceru Marii, která si právo spolubydliti s matkou v domě žalobcově osobuje, nelze důvodně tvrditi, že žalovaná nebyla ke sporu pasivně oprávněna, an z ustanovení § 523 obč. zák. vyplývá opak. Ve věci samé jde o to, zda podle obsahu služebnosti bytu, příslušející Bertě P-ové v žalobcově domě, je oprávněna vžiti k sobě do bytu také žalovanou dceru Marii a poskytnouti jí takto právo, bytu spoluužívati. Tuto otázku nelze zodpověděti kladně. Podle nesporného děje přísluší v domě žalobcově Bertě P-ové právo bytu ve světnici na levo od hlavního vchodu na dobu svobodného stavu společně s Marií, Františkou a Vilemínou P-ovými, které však, uzavřevše manželské sňatky, toto právo bytu již nevykonávají, a pro nemanželské děti Berty P-ové, k nimž patří také žalovaná, práva bytu na tomto domě není. Již z tohoto nesporného děje jest zřejmo, že řečená světnice nebyla Bertě P-ové propůjčena k výhradnému a neomezenému užívání ve smyslu § 509 obč. zák., nýbrž ke společnému užívání s jejími sourozenci a mimo to bylo její právo bytu omezeno na dobu jejího svobodného stavu, z čehož plyne dále, že jí bylo propůjčeno jen pro její osobu a že při tom nebylo počítáno ani s případnými dětmi manželskými. Nelze tedy z uvedeného nesporného děje se zřetelem na předpis § 506 obč. zák. dovoditi, že Berta P-ová byla oprávněna vzíti k sobě do bytu žalovanou jako nemanželskou dceru, která jest zletilá, výdělečně činná, tudíž schopná sama se vyživovati a není tedy na svou matku co do výživy a výchovy odkázána.

Citace:

Čís. 9681.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 324-325.