Čís. 9661.

Bylo-li po právoplatném rozvodu manželství od stolu a lože z viny manžela přisouzeno manželce ve zvláštním sporu výživné, zanikl nárok — Čís. 9661 —
256
manželky na výživné tím, že byla dodatečně vyslovena rozluka z viny obou manželů.
Předpisu § 19 rozl. zák. nelze použiti, byl-li rozvod manželství vysloven za platnosti rozlukového zákona.
(Rozh. ze dne 20. února 1930, Rv I 762/29).
Rozsudkem zemského soudu ve Vídni ze dne 7. dubna 1921 bylo rozvedeno manželství stran z viny žalovaného manžela. Rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 26. listopadu 1924 byl manžel uznán povinným platiti manželce výživné. Rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 19. února 1927 bylo manželství stran prohlášeno rozloučeným z viny obou stran. Usnesením ze dne 1. března 1928 byla manželce proti manželi povolena exekuce k vydobytí a zjištění výživného. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se manžel rozsudečného výroku, že proti němu pominul nárok manželky z rozsudku ze dne 26. listopadu 1924. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné posouzení věci po stránce právní spatřuje odvolatelka v tom, že podle názoru prvého soudu byl exekuční titul na výživné rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 19. února 1927 zbaven působnosti, takže nárok z rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 26. listopadu 1924 zanikl. S vývody, kterými se odvolatelka pokouší názor prvého soudu vyvrátiti, nelze však souhlasili. Jest pravda, že manželství stran bylo nejprve rozvedeno od stolu a lože. Stalo se tak rozsudkem pro zmeškání zemského civilního soudu ve Vídni ze dne 7. dubna 1921 z viny manžela, jenž uznán byl povinným platiti manželce výživné. Poněvadž však rozvod od stolu a lože vysloven byl rozsudkem pro zmeškání, nebyly vzaty na přetřes rozvodové důvody, tedy podstata otázky viny. K tomu došlo teprve v řízení o rozluku manželství, skončeném rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 19. února 1927, jímž manželství stran bylo rozloučeno z viny obou stran. Povinnost vyživovací předpokládá, že svazek manželství trvá. Rozloučením manželství předpoklad tento, odpadl, čímž zanikla i povinnost manžela, by nadále manželce poskytoval výživu. Událost tato nastala však teprve po vzniku exekučního titulu, pročež právem bylo žalobě vyhověno. Nelze použiti ustanovení § 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., poněvadž nejde o úmluvu stran, aniž o rozhodnutí, které by ustanovení tomuto odpovídalo a na které by ustanovení § 19 cit. zák. bylo lze užíti. Tím méně může se žalovaná strana opírati o ustanovení dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., poněvadž tento dvorský dekret platí jen v případě rozvodu manželství od stolu a lože. Soudy nejsou oprávněny, by z důvodu slušnosti přiznávaly nároky, které nelze srovnati se zákonem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 9662 —
257
Důvody:
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s., a to jen v tom směru, že odvolací soud uznal, že zániku soudem jí již dříve přiřknutého nároku na výživné proti žalobci následkem dodatečně vyslovené rozluky jejího manželství se žalobcem z viny obou není na závadu ustanovení § 19 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., poněvadž nejde tu o předchozí ujednání stran aniž o soudní rozhodnutí, na které by bylo lze ustanovení § 19 cit. zák. použíti. Dovolatelka uplatňuje, že takovéto soudní rozhodnutí jest spatřovati v rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 26. listopadu 1924, jímž bylo přisouzeno žalované proti žalobci výživné a který byl vynesen vzhledem k předchozímu rozsudku zemského soudu ve Vídni ve věcech civilních ze dne 7. dubna 1921 o rozvodu manželství stran z viny žalobcovy a že důsledkem toho by žalobci jen příslušelo domáhati se nového spořádání majetkových poměrů, nikoliv však domáhati se žalobou podle § 35 ex. ř. určení zániku nároku na výživné. Než ustanovení § 19 cit. zák. tu nedopadá, jak odvolací soud již v napadeném rozsudku vyslovil. Předpis ten jest přechodným ustanovením pro případy, v nichž lze se podle nové zákonné úpravy na základě předchozího rozvodu vysloveného před platností zákona domáhati rozluky manželství. Z této příčiny ponechává § 19 ujednání stran a soudní rozhodnutí podle §§ 106 a 108 obč. zák. z této předchozí doby i po vyslovené rozluce manželství v platnosti, pokud se strany nedohodnou jinak, a dovoluje kterémukoli z rozloučených manželů z důležitých příčin žádati o nové spořádání majetkových poměrů. V souzeném případě však těchto předpokladů není. Rozvod manželství vysloven byl za platnosti nového rozlukového zákona a-nejde tu o rozhodnutí soudní, kterým podle §§ 106 a 108 obč. zák. uspořádány byly majetkové poměry manželů při rozvodu, nýbrž po právoplatně vysloveném rozvodu bylo odděleně od rozvodového sporu žalované manželce ve zvláštním sporu přisouzeno výživné podle § 91 obč. zák. Tento nárok žalované na výživné zanikl tudíž tím, že dodatečně soudem vyslovena byla rozluka manželství z viny obou manželů. Žalovaná se proto neprávem dovolává ustanovení § 19 rozlukového zákona a žalobce se právem domáhá určení zániku pohledávky žalované na výživné, pro kterou naň vede exekuci.

Citace:

Čís. 9661.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 283-285.