Čís. 9876.

K přetržení promlčení se vyhledává, by byla žaloba podána u příslušného soudu, nestačí podání žaloby na poštu. Žalobce nepokračoval řádně ve sporu, navrhl-li na nepříslušném soudě, by byla žaloba postoupena příslušnému soudu. Ustanovení § 232 c. ř. s. v doslovu čl. II. čís. 4 zákona ze dne 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n. nelze rozšiřovati na případ, kde nedošlo k odmítnutí žaloby dovolaným soudem, nýbrž kde dovolaný soud dříve, než nastalo zahájení rozepře a než došlo k jednání o žalobě, zaslal žalobu k žalobcovu návrhu jinému soudu, příslušnému podle žalobcových údajů.
(Rozh. ze dne 2. května 1930, Rv I 1700/29). Žalující firma domáhala se na žalované firmě zaplacení kupních cen za zboží, dodané roku 1924, třemi žalobami, které byly podány nejprve, dne 27. března 1928, u okresního soudu pro věci obchodní v Praze. Podáním k témuž soudu ze dne 28. března 1928 navrhla žalující strana, by byly žaloby postoupeny okresnímu soudu civilnímu pro vnitřní Prahu, kterémuž návrhu vyhověno. K tomuto soudu došly všecky tři žaloby dne 30. března 1928. Tento soud nařídil o všech třech žalobách prvý rok na 19. dubna 1928, kterýž však pro závadu v doručení neodbýván. Téhož dne vzal zástupce závadu v doručení na vědomí. K návrhu žalující strany v podání na okresní soud pro vnitřní Prahu ze dne 15. prosince 1928, postoupeny žaloby okresnímu soudu civilnímu pro Prahu-západ, k němuž došly 22. prosince 1928. Žalovaná namítla najmě, že zažalované pohledávky jsou promlčeny, ježto žaloby nebyly podány do tří roků u příslušného soudu a nebylo vyhověno předpisu § 232 c. ř. s. v doslovu čl. II. zákona ze dne 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle přednesu žalující strany jde vesměs o pohledávky z dodávek, tedy o pohledávky, které se podle § 1486 čís. 1 obč. zák. promlčují do tří roků. Všechny zažalované pohledávky vznikly roku 1924 a jich splatnost nastala vesměs roku 1924, splatnost poslední z nich 30. listopadu 1924. Promlčecí lhůta § 1486 byla prodloužena posléze do 31. března 1928, načež již prodloužena nebyla, takže posledním dnem promlčecí lhůty pro pohledávky, o něž jde, byl den 31. března 1928. Chtěla-li žalující strana způsobiti přetržení promlčení těchto pohledávek podle § 1497 obč. zák., musila nejpozději tohoto dne podati žalobu o jich zaplacení u příslušného soudu. Leč žalující strana podala žaloby dne 30. března 1928 u okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu, udavší jako bydliště žalovaného adresu v Praze II. Pod touto adresou nemohly žaloby s obesláním k roku žalované straně býti doručeny. Závadu v doručení vzala žalující strana svým právním zástupcem na vědomí dne 19. dubna 1928. Teprve podáním žalující strany ze dne 15. prosince 1928 oznámila správnou adresu podle bydliště žalované strany na Malé Straně a navrhla současně postoupení žalob okresnímu soudu civilnímu pro Prahu—Západ. Tomuto návrhu bylo vyhověno a všechny tři žaloby došly pak k tomuto soudu dne 22. prosince 1928, tedy v době, kdy promlčecí lhůta již dávno uplynula. Jest proto zažalované pohledávky pokládati za promlčené a bylo všechny tři žaloby zamítnouti. Na tom nemůže nic změniti ustanovení čl. II čís. 4 zákona ze dne 19. ledna 1928 čís. 23 sb. z. a n. Neboť podle tohoto zákonného ustanovení trvají soukromoprávní účinky spojené s podáním žaloby jen tehdy, byla-li žaloba soudem odmítnuta pro nepříslušnost soudu a byla-li pak znovu podána u příslušného soudu do třiceti dnů od právní moci usnesení. V souzeném případě však žaloby okresním soudem civilním pro vnitřní Prahu vůbec nebyly odmítnuty pro nepříslušnost a není tu tedy hlavního předpokladu citovaného zákonného ustanovení. Citovaný předpis zákonný nelze podle názoru soudu rozšiřovati i na jiné případy a nelze ho zejména obdobně použíti v souzeném případě, kde žalující straně oznámena jen závada v doručení, načež oznámila soudu jinou adresu žalovaného a žádala postoupení spisů soudu příslušnému. Leč, i kdyby oznámení závady v doručení žaloby bylo lze pokládati za obdobné odmítnutí žaloby soudem pro nepříslušnost a kdyby tedy na takovýto případ bylo lze obdobné použíti shora citovaného zákonného ustanovení, musila by pak žaloba býti podána u soudu příslušného nejdéle do třiceti dnů, co žalující strana vzala závadu v doručení na vědomí. V souzeném případě došly však žaloby na soud pro Prahu—Západ jako soud příslušný drahnou dobu po uplynutí této lhůty a nemohly by proto soukromoprávní účinky spojené s podáním žaloby, přetržení promlčení, trvati až do dojití žalob na tento soud. Pří tom jest podle názoru soudu nerozhodným, čí se zaviněním stalo, že žaloby ve lhůtě třiceti dnů u příslušného soudu podány nebyly. Neboť, aby nastalo přetržení promlčení, musí žaloba v zákonité lhůtě býti podána na soudě. Nestačí, by do lhůty byla podána na poště. Tím méně ovšem může stačiti podání žádosti u nepříslušného soudu ve lhůtě, by žaloba postoupena byla soudu příslušnému, když pak žaloba ve lhůtě té soudu příslušného nedojde. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné posouzení věci po stránce právní spatřuje odvolatelka ve stanovisku soudu prvé stolice, že podle § 232 c. ř. s. v doslovu čl. II. čís. 4 zákona ze dne 19. ledna 1928 čís. 23 Sb. z. a n. trvají soukromoprávní účinky spojené s podáním žaloby, byla-li soudem odmítnuta pro nepříslušnost, byla-li žaloba znovu podána u příslušného soudu do 30 dnů od právní moci usnesení, v souzeném případě však žaloby okresním soudem pro vnitřní Prahu vůbec nebyly odmítnuty pro nepříslušnost, a není zde tudíž hlavního předpokladu citovaného zákonného ustanovení. Odvolatelka zastává názor, že proti striktnímu výkladu citovaného ustanovení § 232 c. ř. s. v doslovu čl. II. čís. 4 zákona ze dne 19. ledna 1928 čís. 23 Sb. z. a n., jejž sleduje soud první stolice, toto zákonné ustanovení celou svojí tendencí k zachování soukromoprávních účinků spojených s podáním žaloby, zejména i u nepříslušného soudu, směřuje k výkladu širšímu a k použití téhož ustanovení na obdobné případy, takže prý, mají-li býti účinky podání žaloby zachovány v případě odmítnutí žaloby nepříslušným soudem, zajisté jsou zachovány i v případě, kdy žaloba nepříslušným soudem na návrh žalující strany byla příslušnému soudu postoupena, ježto v tomto případě jde dokonce o mnohem větší spojitost řízení u soudu nepříslušného a příslušného. Tomuto názoru žalující.strany nelze však přisvědčiti. Podle § 1497 obč. zák. a § 232 prvý odstavec c. ř. s. nastává přerušení promlčení podáním žaloby u soudu k projednání věci a k rozhodnuti o ní příslušného, jakž plyne z povahy věci a nyní také z ustanovení § 261 c. ř. s. a čl. II. čís. 4 zákona ze dne 19. ledna 1928 čís. 23 sb. z. a n., jímž byl doplněn § 232 c. ř. s. Výjimkou z tohoto pravidla stanoví čl. II. čís. 4 zákona ze dne 19. ledna 1928 čís. 23 sb. z. a n., jak již výše uvedeno, že trvají soukromoprávní účinky spojené s podáním žaloby, tedy i přetržení promlčení, byla-li žaloba soudem odmítnuta pro nepříslušnost tehdy, byla-li žaloba znovu podána u příslušného soudu do třiceti dnů od právní moci usnesení. Ustanovení toto jest specielní, a nelze je obdobně. rozšiřovati na případy, kde nedošlo k odmítnutí dovolaným soudem, nýbrž kde dovolaný soud dříve, než nastalo zahájení rozepře podle § 232 c. ř. s. a než došlo k jednání o žalobě, zaslal žalobu k návrhu žalující strany jinému soudu podle označení strany žalující příslušnému, jak tomu jest v souzeném případě. Návrhu žalující strany u okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze dne 15. prosince 1928 s oznámením adresy žalované strany, by žaloby byly postoupeny okresnímu soudu civilnímu pro Prahu—Západ, nelze přikládali jiný význam, než že žalující strana oznámila dovolanému okresnímu soudu,, že žaloby u něho podala omylem, a na místo, aby žaloby vzala zpět po rozumu § 237 prvý odstavec, c. ř. s. a podala je přímo u soudu příslušného, navrhla u soudu nesprávně dovolaného, by žaloby předal soudu jí označenému, aniž by soud měl možnost zkoumati svou příslušnost a o ní rozhodnouti, takže se to má tak, jakoby žaloby byly podány na soud teprve, když došly na příslušný okresní soud civilní pro Prahu—západ. Jak samo odvolání uvádí jest nesporno, že žaloby, mělo-li býti přetrženo promlčení vymáhaných pohledávek, měly býti u příslušného soudu podány do 31. března 1929. Žaloby došly na příslušný okresní soud civilní pro Prahu—západ teprve dne 22. prosince 1928, a právem tudíž žalovaná strana namítla promlčení zažalovaných pohledávek podle § 1487 obč. zák., a soud prvé stolice, vyhověv této námitce, žalobu zamítl, a tak správně posoudil věc po stránce právní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu přetrhuje se promlčení jen podáním žaloby u příslušného soudu. Aby lhůta byla zachována nestačí podání žaloby na poštu, neboť jde o lhůtu hmotného práva, o níž podle čl. LII úvoz. zák. k civ. ř. s. neplatí předpisy § 126 c. ř. s. pokud se týče § 89 zákona o organisaci soudů (srovnej rozh. sb. n. s. čís. 8074). Dovolání marně odkazuje k tomu, že žalobkyně v žalobě řádně postupovala, navrhnuvši, by žaloba byla postoupena příslušnému soudu, neboť řádné pokračování v žalobě po rozumu § 1497 obč. zák. předpokládá, že žaloba byla podána u příslušného soudu, vyjmouc případ § 261 šestý odstavec c. ř. s., kde zákon stanoví výjimku, již však podle povšechných vykládacích pravidel nelze rozšiřovati na jiné případy. Pokud však dovolání odkazuje k § 232 c. ř. s. doplněnému článkem II čís. 4 zák. ze dne 19. ledna 1928 čís. 23 sb. z. a n., přezírá, že i tu jde o výjimku z pravidla a že tudíž ani toto ustanovení nelze vykládati extensivně, jak správně dolíčil již odvolací soud. Ve zdejším rozhodnutí, uveřejněném ve sb. n. s. pod čís. 5072, nebyly vysloveny jiné zásady, ostatně šlo tam o případ zcela jiný. Pokud dovolání odkazuje k §§ 86 a 87 j. n., tvrdíc, že žalovaná strana měla podle udání žaloby závod v Praze II. a že tudíž žaloba, pokud se týče žaloby byly podány dne 30. března 1928 u okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu jako u soudu příslušného, přezírá, že to nebylo uplatňováno ani v prvé ani v druhé stolici. Ostatně v žádné z těchto žalob není ani slovem zmínky, že žalovaná strana má závod v Praze II., za to že však sám žalobce učinil návrh, by žaloby byly postoupeny na příslušný soud. Byla tudíž věc odvolacím soudem v otázce promlčení posouzena bez právního omylu.

Citace:

č. 9876. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 670-674.