Čís. 9808.

Pokud při záměně bytu požívajícího ochrany nájemců za jiný byt v témže domě jest považovati za mlčky ujednáno, že nová nájemní smlouva má býti vypověditelná jen z důvodů stanovených zákonem o ochraně nájemců bez ohledu na to, zda zákon o ochraně nájemců platí také pro nový nájem, čili nic.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1930, Rv II 3/30).
Soudní výpověď z bytu ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by doplně řízení, znovu o věci rozhodl.
Důvody:
Žalovaní vznesli proti výpovědi námitky, že ve sporném domě, jenž není novostavbou, bydlí již přes patnáct let, že až do roku 1928 bydlili stále v témže bytě, že se v tomto roce na žádost nového vlastníka Gustava V-a přestěhovali do sousedního bytu v témže domě, protože Gustav V. je o to požádal, a že platí takové nájemné jako dříve. Z tohoto skutkového přednesu vyvozují žalovaní právní závěr, že tu nejde o nový byt, jenž by nepodléhal odhranč nájemníků. Proti námitkám žalovaných přednesli žalobci jen, že se žalovaní do vypovídaného bytu nastěhovali teprve 1. srpna 1928, ochrana nájemníků se tudíž na ně nevztahuje. Při tomto přednesu stran netřeba rozebírati otázku, pokud lze ve výkladu žalovaných spatřovati námitku, že nejde o nového nájemníka podle § 31 čís. 4 zákona o ochr. náj. z r. 1928 a že jde o náhradní byt podle § 32 téhož zákona, a pokud by tyto námitky byly v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (sr. rozh. č. 4285, 5430, 6892 a 8971 jakož i rozh. č. 9414 sb. n. s.). Neboť, i kdyby odpověď na tyto otázky musila vyzněti v neprospěch žalovaných, nebyl by tím osud jejich námitek ještě zpečetěn, protože v jejich přednesu nutno též shledati právní námitku, že mezi nimi a vlastníkem domu byla sjednána — třebaže mlčky, ale přece jasně (§ 863 obč. zák.) — nájemní smlouva, pro niž platí výpovědní důvody stanovené v zákoně na ochranu nájemníků, je-li totiž přednes žalovaných správný, žalovaní se skutečně, jak tvrdí, na žádost vlastníka domu z bytu, v němž bydleli dlouihá léta pod ochranou nájemníků, přestěhovali v témže domě do stejného bytu se stejným nájemným, nutno při správném použití zákonných vykládacích pravidel a zásad v poctivém smluvním styku (§§ 863, 914 obč. zák.) míti za to, že se dohodli s vlastníkem domu na tom, že pro ně má nově sjednaná nájemní smlouva býti alespoň po stránce hmotných výhod, zejména co do výpovědi a činže, stejně příznivá jako dosavádní smlouva, tudíž vypověditelná jen z důvodů stanovených v zákoně o ochraně nájemníků tehdy platném, bez ohledu na to, zda zákon o ochraně nájemníků platí také pro nový nájem, čili nic. Nelzeť rozumně za to míti, jednak že by nájemce obyčejných schopností (§ 1297 obč. zák.), jenž ve svém bytě používá zákonné ochrany nájemců a z ochoty k pouhé žádosti vlastníka domu svůj byt jen zaměňuje za stejný byt se stejným nájemným, touto ochotou se chtěl také vzdáti hmotných výhod, které mu zákon o ochraně nájemníků zaručuje, jednak, že by vlastník domu těchže schopností mohl tak nerozumný postup nájemníka vážně předpokládati. Posuzuje-li se věc s tohoto správného právního hlediska, bylo by námitkám žalovaných ovšem vyhověti, ani žalobci ani netvrdili, že měli důvod k výpovědi. Přes to však nelze o věci ihned rozhodnouti, ježto nižší soudy podle svého odchylného právního stanoviska neprovedly nutná skutková zjištění, zejména i v té příčině, pokud žalobci do vypovídané nájemní smlouvy vstoupili, ať už výslovpě aneb, pokračujíce v ní, také jen mlčky. Zjištění ta vyžadují, by bylo znovu jednáno již před soudem prvé stolice (§ 510 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 9808. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 540-541.