Čís. 9869.

Daň z obratu.
Stanovení odchylného způsobu pro určení daňového základu, jakož i pro vyměření a odvádění daně, nevyžaduje nařízení ministerstva financi, stačí, že výnos ministerstva financí byl vydán po dohodě s ministerstvem obchodu a se zástupci súčastněných výrobců a obchodníků.
Objednatel a přijatel zboží jest povinen zapraviti paušální daň, splatnou ihned při celním odbavení zboží a nahrazující daň z obratu. Dav třetí osobě (zasílateli) zálohu na vyčlení zboží splnomocnil ji zaplatiti za něho paušální daň zároveň s předepsaným clem a jest povinen nahraditi jí, co takto vynaložila. Lhostejno, že paušální daň nebyla nedopatřením celního úřadu předepsána a vybrána zároveň se clem.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1930, Rv I 1448/29).
Prostřednictvím žalující zasílatelské firmy bylo dodáno budapeštskou firmou zboží žalované tuzemské firmě. Platební příkazy o dani 2 obratu byly řízeny na žalující firmu, jež předepsanou daň z obratu zapravila a domáhala se žalobou, o niž tu jde, její náhrady na žalované firmě. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s. Prováděje tyto dovolací důvody vytýká předně, že odvolací soud neprávem nepřihlížel k posudku znalce z oboru speditérského Eduarda F-a. Znaleckého posudku však vůbec nebylo třeba, poněvadž lze spor rozhodnouti na základě zjištěných skutečností podle výnosu ministerstva financí ze dne 1. dubna 1922 čís. 37722/V—14. Neprávem uplatňuje dovolatelka, že tento výnos jest neplatný, poněvadž se prý podle § 19 odst. (7) zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 321 sb. z. a n. o všeobecné dani z obratu předepsání paušální daně z obratu za zboží dovezené z ciziny, jež by jinak podle § 4 čís. 14 tohoto zákona bylo prosto daně z obratu, mohlo státi jen nařízením ministerstva financí, vydaným v dohodě s ministerstvem obchodu, po případě s ministerstvem zemědělství, nikoli však pouhým výnosem ministerstva financí. Podle první věty odstavce (7) § 19 zákona čís. 321/21 stanoví ministerstvo financí pro některá odvětví výroby nebo obchodů po dohodě s ústředními sdruženími zájemníků odchylný způsob pro určení daňového základu, jakož i pro vyměření a odvádění daně, objeví-li se toho potřeba vzhledem k zájmu státu nebo poplatnictva. Takovéto ustanovení, jímž jest i ono, které se stalo výnosem čís. 37722/V-14 z r. 1922, nevyžaduje tudíž nařízení ministerstva financí a stačí, že výnos byl vydán podle § 19 odst. (7) uv. zák. po dohodě s ministerstvem obchodu a se zástupci zúčastněných výrobců a obchodníků, jak v prvním odstavci výnosu jest uvedeno. Jest nesporné, že platební příkazy o paušální dani z obratu ze suchých švestek, dodaných žalovanému firmou Emanuel Sch. v Budapešti prostřednictvím žalující firmy, byly celním úřadem řízeny na žalobkyni a jí doručeny a že žalobkyně zapravila předepsanou paušální daň z obratu v zažalované výši 1166 Kč 85 h. Pokud se týče otázky, zda žalovaný jest povinen nahraditi žalobkyni tento náklad, nutno míti na zřeteli, že řečený daňový paušál jest podle zmíněného výnosu splatný ihned při celním odbavení zboží a že jest náhradou za daň z obratu, která by se měla po případě platiti při dalších tuzemských dodávkách dováženého zboží. Z toho plyne, že byl žalovaný povinen zapraviti řečenou paušální daň, poněvadž, jak jest nesporné, byl objednatelem a přijatelem zboží podrobeného této dani a také toto zboží dále zcizil v tuzemsku. Žalovaný zmocnil žalobkyni k vyčlení zboží, neboť, jak je rovněž nesporné, dal žalobkyni, když došlo zboží, k její žádosti zálohu na vyčlení zboží, a tím byla žalobkyně, poněvadž, jak již uvedeno, paušální daň jest splatná ihned při celním odbavení zboží, i zmocněna zaplatiti za žalovaného paušální daň zároveň s předepsaným clem. Paušální daň nebyla ovšem nedopatřením celního úřadu zároveň se clem předepsána a vybrána, tím však nezaniklo zmocnění žalobkyně k zaplacení této daně za žalovaného, byla-li později předepsána, zvláště když žalobkyně žalovaného při vyúčtování svých nákladů na vypravení ,poslední dodávky švestek dopisem ze dne 23. prosince 1923 upozornila na to, že mu 4 1/2 % paušální daň z obratu vyúčtuje dodatečně, a žalovaný proti tomu nečinil námitek. Zaplatila-li tudíž žalobkyně paušální daň předepsanou za suché švestky dodané žalovanému, když jí došel platební příkaz celního úřadu, jest žalovaný podle § 1014 obč. zák. povinen, nahraditi žalobkyni všechen náklad učiněný nutně a užitečně na obstarání svěřeného jí úkonu, tudíž i nahraditi jí zapravenou zaň paušální daň. Odvolací soud právem neuznal za důvodnou námitku žalovaného, že řečený náklad proto nebyl nutný, že žalobkyně mohla a měla podati proti předepsání paušální daně rekurs, jenž by prý nepochybně byl měl úspěch tak jako rekurs, který podali proti předpisu řečené daně Arnošt Sch, a zprvu žalobkyně sama. Neboť nelze z úspěchu těchto stížností vyvoditi, že by byla měla i stížnost podaná jménem žalovaného úspěch, an z §§ 5 a 6 zákona č. 321/21 a z výnosu čís. 37722/V-14 z r. 1922 plyne závazek žalovaného jako objednatele, přijatele a dalšího zcizitele zboží, zaplatiti paušální daň. Rovněž uznal odvolací soud právem, že žalobkyni nestíhá zavinění na tom, že paušální daň byla předepsána tak pozdě, že ji žalovaný při dalším prodeji zboží nemohl zakalkulovali. Znalec sám se vyslovil, že kupec, jenž kupuje sušené ovoce z cizozemska, musí věděti, že jest z něho platiti paušální daň z obratu, a tvrdí-li dále, že výše daně nemusí býti kupci známa a že zpravidla jest věcí speditéra, by zjistil výši této daně, jest poukázali k tomu, že žalobkyně, jak již uvedeno, žalovaného při poslední dodávce upozornila na 4 1/2% daň z obratu a že odvolací soud zjistil, že se žalobkyně, když při vyčlení zboží daň nebyla celním úřadem předepsána, obrátila na tento úřad s dotazem, zda daň, která se předepisuje, nebude předepsána i z tohoto zboží, že se jí však dostalo na tento dotaz záporné odpovědi. Opožděný předpis paušální daně způsobil tudíž celní úřad, a nemůže proto býti na újmu nároku žalobkyně, by jí žalovaný nahradil paušální daň z obratu zaň zaplacenou.

Citace:

č. 9869. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 655-657.