Čís. 9525.

Sudiště podle § 104 j. n. jest v zásadě sudištěm na výběr; aby bylo sudištěm výlučným, muselo by to býti mezi stranami umluveno způsobem uvedeným v § 869 obč. zák.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1930, R I 1005/29.)
Proti žalobě zadané na krajském soudě obchodním v Praze namítl žalovaný, že jest výlučně příslušným krajský soud v Mladé Boleslavi. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Napadené usnesení dovozuje místní nepříslušnost z příslušnosti krajského soudu v Mladé Boleslavi jako prorogovaného soudu a na tuto soudí z toho, že strany, smluvivše se o tom v základní smlouvě odstavcem »Pro spory z této smlouvy vzešlé j e příslušný okresní soud v Sobotce« chtěly učiniti tento soud a pak po dohodě dopisy mezi právními zástupci krajský soud v Mladé Boleslavi »výlučně« příslušným, zevrubněji, že výměnou dopisů ze dne 4. března a 6. března 1929 strany dodatečně ujednaly, by na místě původního výlučného soudu nastoupil krajský soud v Mladé Boleslavi zase jako výlučně příslušný (§ 104 j. n.). Tento, o slovo »je« opřený výklad byl by zajisté místným, přípustným a odůvodněným pro ujednání soudu původního, t. j. okresního soudu v Sobotce. Ale toto ujednání mohly strany změniti a také změnily podle dopisů ze dne 4. března a 6. března 1929, jenže, jak z obsahu žaloby a ze spisů vyplývá, tento důkaz prorogace nebyl v žalobě tvrzen, tím méně pak již v žalobě listinou prokázán, ač to výslovně § 104 j. n. nařizuje. Jak ze spisů vyplývá, byla žaloba dne 16. března 1923 u krajského soudu co obchodního senátu v Mladé Boleslavi podaná patrně po odmítnuti, po reprodukčním návrhu, v němž udáno bylo jako sídlo žalované společnosti v Praze, znovu podána u krajského soudu obchodního v Praze, tedy u sudiště podle § 75 j. n., poněvadž žalovaná společnost jest skutečně u tohoto soudu zapsána. A tu teprve po námitce místní nepříslušnosti byly oba prorogaci prý zakládající dopisy přiloženy k žalobní odpovědi. Z obsahu jejich jde na jevo, že se strany chtěly zříci a také zřekly původně prorogovaného okresního soudu v Sobotce proto, že pro žalující stranu tam nebyl advokát, který by jejího právního zástupce mohl substituovat, a žalované nebylo příjemno dojížděti do Sobotky. Tu již nebylo způsobem veškerou pochybnost vylučujícím ujednáno, že krajský soud v Mladé Boleslavi má býti pro strany sudištěm výlučným. Proto právem žalobkyně, ana nemohla předložiti prorogační listinu, jak ji má na mysli § 104 j. n., a žalovaná společnost nemá sídlo v Mladé Boleslavi, reprodukujíc žalobu uchýlila se s ni před její obecný soud, jimž jest místně Praha.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jak již v rozhodnutích čís. 488, 1001, 1413, 3509 a 5019 sb. n. s. dovoženo, jest sudiště podle § 104 j. n. v zásadě sudištěm na výběr daným, jakž patrno ze zařazeni § 104 j. n. mezi sudiště na výběr daná. Úmluvou sudiště není tedy zásadně ujednáno nic více, než že žalobce může, ale nemusí podati žalobu u smluveného soudu, a že žalovaný, podrobiv se smlouvou tomuto sudišti, nemůže namítati jeho nepříslušnost. Aby však sudiště mělo povahu výlučnou, tak, že žalobce musí podati žalobu u smluveného soudu, muselo by to býti mezi stranami způsobem v § 869 obč. zák. uvedeným umluveno. V tomto případě ujednaly strany původně smlouvou ze dne 1. června 1928 příslušnost okresního soudu v Sobotce slovy; »Pro spory z této smlouvy vzešlé jest příslušným okresní soud v Sobotce«. Tomuto rčení lze sice též rozuměti, že strany mohly míti na mysli výlučnou příslušnost smluveného soudu, ale nelze s druhé strany přehlédnouti, že v této úmluvě není nikterak jasně na jevo dán projev vůle, že strany musí žalovati jen u okresního soudu v Sobotce. Jde tu proto o sudiště na výběr dané. Okolnost, zda snad zástupce žalující strany, chtěje podati žalobu, počítal i s tou možnosti nebo zda byl toho míněni, že úmluva ze dne 1. června 1928 má se vykládati jako úmluva výlučného sudiště, jest pro posouzeni věci nezávažná. Stěžovatel sám uvádí v dovolacím rekursu, že strany změnily původní úmluvu dopisy ze dne 4. a 6. března 1929. Ale ani z těchto dopisů není patrno, že bylo ujednáno výlučné sudiště u krajského soudu v Mladé Boleslavi, jak již správně dovodil rekursní soud. Stěžovatel, hledě dovoditi výlučnou příslušnost krajského soudu v Mladé Boleslavi, poukazuje k tomu, že, ano toto sudiště nastupuje na místo původního výlučného sudiště, bylo míněno rovněž jako výlučné. Tyto vývody padají však tím, že, jak dovoženo, původní sudiště není výlučným. Nemohlo býti proto dovolacímu rekursu vyhověno. Za tohoto stavu věci jest nerozhodno, že žalobce zadal původně žalobu u krajského soudu v Mladé Boleslavi zřejmě jako u domnělého obecného sudiště žalované strany, nedovolávaje se ani původní ani dodatečné úmluvy o sudišti a že, když vyšlo na jevo, že žalovaná firma má sídlo v obvodu krajského soudu obchodního v Praze, reprodukoval ji u tohoto soudu. K vůli úplnosti se ještě podotýká, že se nejvyšší soud neobíral otázkou věcné příslušnosti, ježto nebyla dosud v nižších stolicích řešena.

Citace:

č. 9525. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 68-70.