Čís. 9566

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. a n.).
Daň z příjmu předepsanou zůstaviteli (§ 31 čís. 6 zák.) nelze pokládati za daň předepsanou dědici.
Byla-li odevzdací listina doručena dědici před 1. dubnem 1928, nebyl byt stižen vypověditelností podle § 31 čís. 6 zák. vzhledem k dani z příjmu předepsané zůstaviteli.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1930, Rv I 1965/29.).
Pronajímatelé dali Alžbětě F-ové soudní výpověď z bytu, podléhajícího jinak ochraně nájemníků, ježto byla pozůstalosti po manželu Alžběty F-ové předepsána daň z příjmu ročního nejméně 100000 Kč. K námitkám vypovězené ponechal procesní soud procesní soud prvé stolice výpověď v platnosti, odvolací soud výpověď zrušil. Důvody: Zákon o ochraně nájemníků ustanovuje v § 31 čís. 6, že se nevztahuješ účinností ode dne 1. října 1928 na byty nájemníků, kterým byla pro berní léta 1924, 1925 a 1926 právoplatně předepsána daň z příjmu z ročního příjmu nejméně 100000 Kč. Použije-li se tohoto předpisu na souzený případ, jest zjevno, že se § 31 čís. 6 zákona svým doslovem se souzeným případem nekryje, neboť, jak zjištěno, nebyla daň předepsána žalované straně, nýbrž pozůstalosti po jejím manželu. Zbývá se tedy zabývati otázkou, zda vzhledem k ustanovení § 547 obč. zák. lze věc posuzovati tak, jak činí prvý soud, že daň předepsanou zůstaviteli jest pokládati za daň předepsanou dědici přihlásivšímu se k dědictví. Odvolací soud má za to, že si prvý soud mylně vyložil smysl ustanovení § 547 obč. zák., shledávaje v něm více než pouhý předpis o zastupování pozůstalosti přihlásivšími se dědici proti třetím osobám před jejím odevzdáním a mylně v tomto předpisu shledal ustanovení, že zůstavitel a přihlášení dědici jsou touž osobou, čemuž zajisté tak není, neboť jde o osoby různé. Nelze tudíž tvrditi, že, byla-li daň přede- psána pozůstalosti, jest to stejné, jako by byla předepsána přihlásivším se dědicům. Jiná jest ovšem otázka, zda dědic, který získal po zůstaviteli byt podle § 6 zák. o ochr. náj., vstupuje v zůstavitelovy právní poměry ohledně bytu tedy i ohledně vypověditelnosti bytu. Poněvadž nájemní poměr podle ustanovení § 1116 a) obč. zák. nezaniká smrtí nájemníka, nelze ho pokládati za ryze osobní poměr po rozumu § 531 obč. zák., nýbrž za majetkové právo, které přechází na dědice tak, jak je měl zůstavitel se všemi výhodami a nevýhodami tedy i s ochranou (s nedostatkem ochrany) podle zákona o ochr. náj.. To vyplývá ze zásady § 442 obč. zák., že nikdo nemůže na jiného přenésti více práv, než má sám. Měl-li tedy zůstavitel byt, který spadal pod ochranu nájemníků, jen do uplynutí určité lhůty (§ 31 čís. 6 zák.), nemůže se ani dědic, který byt získal podle ustanovení § 6 zák. na ochr. náj., dovolávati této ochrany po uplynutí lhůty. Jest tedy zkoumati, jak tomu bylo v souzeném případě. A tu podle okolností zjištěných prvým soudem a nedotčených odvolacími důvody (§ 498 cřs.) jest jisto, že zůstavitel Arnošt G. zemřel dne 14. června 1921, že se žalovaná se svými dětmi přihlásila k dědictví a byly tyto přihlášky přijaty na soud dne 10. srpna 1921 a že byla odevzdací listina zřízena dne 7. prosince 1927, doručena, jak zjištěno odvolacím soudem ze spisů pozůstalostních, přede dnem 1. dubna 1928 t, j. přede dnem účinnosti zákona ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n. To znamená, že se žalovaná stala nájemnicí bytu ještě před účinností tohoto zákona a že v době, kdy se žalovaná stala nájemnicí, byt nebyl stižen výpověditelností podle § 31 čís. 6 cit. zák. jinak by tomu bylo, kdyby se byl Arnošt G. dožil dne 1. dubna 1928 a žalovaná nabyla bytu po něm až za účinnosti citovaného zákona. Tu by nabyla bytu již stiženého vypověditelnosti podle § 31 čís. 6 zákona. Takto však jest na souzený případ přesně vykládati zmíněný předpis a tu jest patrno, že naň nedopadá, neboť žalované jako nájemnici daň ve smyslu § 31 čís. 6 zákona nebyla předepsána. Při tom zůstává nerozhodným, zda se z příjmu pozůstalosti po Arnoštu G-ovi zdaněného žalované jako dědičce dostalo podílu převyšujícího 100000 Kč, neboť podle doslovu zákona podmínkou vypověditelnosti bytu jest daňový předpis, a nikoliv skutečná výše příjmu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Sporná věc byla posouzena v napadeném rozsudku po právní stránce správně. Podle § 547 obč. zák. představuje dědic přihlásivší se k dědictví jako universální sukcessor zůstavitele, a proti třetí osobě považují se oba za osobu jedinou. Těmito právními pravidly není pověděno nic více, nežli že dědic přihlásivší se k dědictví jest universálním sukcessorem zůstavitelovým, tedy, jak praví Randa a jak jest to nyní převládajícím názorem nauky a ustáleným názorem judikatury, ustanovení § 547 obč. zák. jest »theoretickým principem, jemuž je samotným zákonem v zápětí odnímána jakákoliv praktická platnost«. jakmile dědic nastoupí dědictví, nastupuje jenom ve příčině tohoto dědictví na místo zůstavitele, to však neznamená, že zůstavitel a přihlásivší se dědic jsou touž osobu, takže praví-li zákon, že dědic představuje zůstavitele se zřetelem na dědictví, neznamená to, že naopak pozůstalost představuje dědice, a proto právem usuzuje odvolací soud ve hlavní otázce této rozepře, totiž, zdali jest daň předepsanou zůstaviteli pokládati za daň předepsanou dědici, že tu není jednota osob, nýbrž jde o dva právně různé a odlišné předpisy daňové. Také ve příčině § 6 zákona o ochraně nájemníků jest sporná věc vyložena v odvolacím rozsudku po právní stránce správně. Rozhoduje, že se žalovaná stala podle zjištění soudů nižších nájemnicí sporného bytu před účinností zákona o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n., před dnem 1. dubna 1928, neboť ho nabyla jako nájemnice po zůstaviteli doručením odevzdací listiny dne 7. prosince 1927, a že sporný byt v době tohoto nabytí nebyl stižen vypověditelností podle § 31 čís. 6 cit. zák.

Citace:

Čís. 9566.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 134-136.