Čís. 9646.

Nárok na náhradu za nespravedlivé odsouzení (podle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák.) nesmí přesahovati meze nároku, jehož se strana domáhala v řízení správním.
(Rozh. ze dne 13. února 1930, Co I 4/29).
Žalobkyně byla ve vyšetřovací vazbě pro zločin podvodu a byla pak pro tento trestný čin též právoplatně odsouzena. Napotom jí byla povolena obnova trestního řízení a v obnoveném trestním řízení byla pravoplatně z obžaloby sproštěna. Její žádost o odškodnění 150000 Kč za neoprávněné odsouzení byla ministerstvem spravedlnosti zamítnuta. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na československém státu podle zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák. zaplacení náhrady 188900 Kč. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Praze) žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání mime jiné z těchto
důvodů:
Podle § 3 zákona ze dne 21. března 1918 čís. 109 ř. zák. musí strana především vyzvati stát, by její nároky na odškodnění dobrovolně uznal. Vyzvání jest říditi na ministerstvo spravedlnosti ve lhůtě zákonem určené, jinak strana nárok ztrácí. Nedojde-li straně prohlášení o její žádosti do tří měsíců nebo byla-li jí náhrada zcela nebo částečně odepřena, může neuznaný nárok ůplatniti proti státu žalobou. Z ustanovení těchto plyne, že žalobou může náhradní nárok býti uplatňován jen potud, pokud byl před tím uplatňován ve správním řízení a nebylo o něm v zákonné lhůtě buď vůbec, anebo, bylo-li rozhodnuto zamítavě, takže nárok uplatňovaný žalobou nesmí přesahovati meze nároku, jehož se strana domáhala v řízení správním. Žalobkyně ve správním řízení požadovala jen náhradu 150000 Kč, a to, za výdělek, který jí ušel za trestní vazby úhrnem 108000 Kč (měsíčně 7200 Kč) a za duševní útrapy a za těžkou nemoc, kterou prý utrpěla následkem vazby a z které se prý dodnes nezotavila, 42000 Kč. Náhradu za ušlý výdělek rozšířila pak na — čís. 9647 —
231
180000 Kč (měsíčně 12000 Kč). V žalobě domáhá se žalobkyně především náhrady za ušlý výdělek 7200 Kč měsíčně, úhrnem 108000 KČ za trestní vazby. Mimo to však žádá náhradu 80000 Kč za škodu, která prý jí vzešla tím, že při nastoupení vyšetřovací vazby musela celé své jmění předati svému synovi a že je tento vedl tak, že musel býti prodán i pár koní i valník, nebo za škodu, kterou utrpěla tím, že přišla následkem uvěznění o celý majetek, který tehdy měla, zejména, že 55.000 Kč spotřebovala na obhajování. Této náhrady 80000 Kč se žalobkyně ve správním řízení nedomáhala. Proto ji nyní žalobou nemůže požadovali, soud se tímto nárokem věcně ani nesmí obírati a jest tudíž zamítnutí žaloby v příčině této částky již z tohoto důvodu oprávněno.

Citace:

Čís. 9646.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 258-259.