Čís. 9858.

Byla-li dědická přihláška ze závětí opřena o listinu, nadepsanou »darovací listina«, jež podle svého obsahu nebyla pořízením na případ smrti, jest na pořad práva poukázati dědice ze závěti.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1930, R II 134/30.) K pozůstalosti se přihlásili jednak dědicové ze zákona, jednak Ida Sch-ová z písemné a z ústní závěti, opírajíc dědickou přihlášku o listinu nadepsanou: Schenkungsurkunde a podepsanou zůstavitelem a třemi svědky, před nimiž prý zůstavitel prohlásil, že chce, by Ida Sch-ová byla jeho jedinou dědičkou. Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva Idu Sch-ovou, rekursní soud dědice ze zákona.
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že se Ida Sch-ová poukazuje, by prokázala platnost závěti, na jejímž základě se přihlásila za dědičku, pořadem práva a podala za tím účelem proti dědicům, přihlásivším se ze zákona, žalobu do třiceti dnů, jinak, by byla pozůstalost projednána beze zřetele na její dědické nároky. Důvody:
Rozhodnutí, zda písemní a ústní projev vůle zůstavitele ze dne 12. června 1929 jest platným pořízením pro případ smrti, musí býti podle § 125 nesp. říz. vyhraženo řízení spornému. Prozatím jde jen o to, které straně má býti přikázáno zahájiti rozepři žalobou pod následky, že jinak nebude při projednávání pozůstalosti přihlíženo k jejím dědickým nárokům. Podle § 126 nesp. říz. mají býti, byly-li podány přihlášky ze zákona a ze závěti, odkázáni na pořad práva dědici ze zákona, když zesnulý zůstavil poslední pořízení učiněné v předepsané formě, a jeho pravost nebyla popřena. V jiných případech musí role žalobce býti přidělena dědicům ze závěti. Jak sama dědička ze závěti Ida Sch-ová uznává, není listina z 12. června 1929 sepsána v pravidelné formě předepsané pro písemní poslední vůli, ač jest podepsána zůstavitelem a třemi svědky, neboť není podle svého nadpisu »Schenkungsurkunde« a podle doslovu svého obsahu pořízením pro případ smrti. Zda při sepisování této listiny byly splněny obřadnosti požadované zákonem pro ústní poslední pořízení, jest mezi stranami sporno a bude právě předmětem řízení sporného. Pro přidělení role žalobce jest rozhodným, že podle udání svědků nebyli zůstavitelem dožádáni, by vyslechli ústní prohlášení jeho poslední vůle a vydali svého času o něm svědectví, nýbrž aby jako svědci spolupůsobili při sepsání listiny nadepsané »Schenkungsurkunde«. Z tohoto důvodu nelze prozatím pokládati za to, že jest tu ústní poslední pořízení, vyhovující formálním předpisům zákona, a jest úlohu žalobce přiděliti Idě Sch-ové. Rozhodnutí prvního soudu bylo proto obnoveno, ale upraveno podle § 125 nesp. říz.

Citace:

č. 9858. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 637-638.