Čís. 9811.

Předpis § 1315 obč. zák. jedná jen o ručení toho, kdo používá nezdatné osoby k obstarávání svých věcí, za škodu, kterou takováto osoba v této činnosti způsobí osobě třetí; nelze ho však použiti v případě § 1304 obč. zák., kde jest prokázati vlastní zavinění poškozeného, a nestačí, že se jeho zaměstnanec ukázal býti nezdatným, nýbrž jest na škůdci, by prokázal, že poškozený o nezdatnosti svého zaměstnance věděl anebo jinak se sám provinil.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1930, Rv I 312/29.)
Žalobcův kočí, Adolf Sch., přejížděl přejezd dráhy v době, kdy závory nebyly spuštěny. Ježto mu překážel brzdící řetěz, chtěl ho odstraniti, v tom přijela lokomotiva a vůz rozbila. Trestní řízení skončilo tím, že dozorce u závor dráhy Antonín P. byl odsouzen pro přestupek podle § 431 tr. zák., ježto nespustil podle předpisu závory, a kočí Adolf Sch. byl rovněž uznán vinným přestupkem, ježto měl zadní kolo vozu s uhlím proti policejnímu předpisu spjaté řetězem. Žalobní nárok na náhradu škody proti Antonínu P-ovi, Adolfu Sch-ovi a železničnímu eráru uznal procesní soud prvé stolice původně důvodem po právu.
Odvolací soud usnesením ze dne 25. října 1927 zrušil podle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. rozsudek prvého soudu a nařídil mu, by řízení ve směrech ve zrušovacím usnesení naznačených doplnil. Kusost řízení shledal odvolací soud v tom, že se prvý soud neobíral s případným spoluzaviněním žalobce na škodě, a vyslovil právní názor, že, kdyby bylo zjištěno, že druhý žalovaný (Adolf Sch.) ze žalobcova příkazu v osudném čase povoz řídil, že by tu byly předpoklady pro ručení žalobce za škodu způsobenou hrubou nedbalostí Adolfa Sch-a podle § 1315 obč. zák. Dále nařídil procesnímu soudu, by se vyslovil o tom, v jakém stupni každý ze tří žalovaných svým jednáním ke škodě přispěl, ježto jest toho zapotřebí k vůli určení podílu každého jednotlivého žalovaného na poškození podle § 1304 obč. zák. Bylo proto na procesním soudě, by v těchto mezích řízení doplnil. Doplniv řízení, vynesl procesní soud mezitímní rozsudek, jímž uznal právem, že žalobní nárok jest důvodem po právu ohledně žalovaného Antonína P-a a žalovaného Československého státu 4/5 a ohledně žalovaného Adolfa Sch-a Vó- Rozsudečný výrok, pokud směřoval proti Adolfu Sdh-ovi, nebyl napaden, odvolali se jen Antonín P. a Československý stát. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Jest stanovití, jakým poměrem za škodu ručí Adolf Sch. a jakým Antonín P. I Adolfa Sch-a i Antonína P-a jest pokládati za osoby nezdatné. Než míra zavinění není u obou stejná, neboť, kdyby žalovaný Antonín P. podle platných předpisů byl spustil závory, nemohlo nikdy k nehodě dojiti, poněvadž by nebyl žalovaný Adolf Sch. na křižovatku zajel. Pokládá proto odvolací soud míru zavinění Antonína P-a za daleko větší než Adolfa Sch-a a určuje ji 4/5 míru zavinění žalovaného Adolfa Sch-a Vs- Za škodu Antonínem P-em způsobenou ručí podle § 1315 obč. zák. žalovaný Československý stát stejnou mírou jako Antonín P. Míra jeho zavinění na škodě žalobce je totožnou s mírou zavinění Antonína P-a. Z týchž důvodů jest podle § 1315 obč. zák. míra zavinění žalobce na škodě stejná jako míra zavinění žalovaného Adolfa Sch-a, podíl obou na zavinění jest totožný, takže žalobce postihuje jen ten podíl škody, který Adolf Sch. zavinil, právě tak jako žalovaný stát musí hraditi společně s Antonínem P-em podíl, na Antonína P-a připadající. Uznal proto vším právem prvý soud podle § 1304 obč. zák., že žalobní nárok je proti žalovaným Antonínu P-oví a Československému státu 4/5 po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných Antonína P-a a československého státu, doplnil však rozsudek soudu prvé stolice tak, že se připojuje k rozsudečnému výroku doložka, že žalobní nárok proti žalovanému československému státu a Antonínu P-ovi není důvodem jednou pětinou po právu.
Důvody:
Po právní stránce jest k vývodům dovolání uvésti toto: Odvolací soud dospěl na základě průvodního řízení k přesvědčení, že i Adolfa Sch-a i Antonína P-a stihá hrubé zavinění, a převzal skutkové zjištění, že škoda byla způsobena zaviněním obou těchto žalovaných, že je tedy v příčinné souvislosti se zaviněním obou těchto žalovaných. Adolf Sch. nepodal dovolání, ohledně něho jest proto rozsudek odvolacího soudu právoplatný. Skutková zjištění nižších soudů nelze v dovolacím řízení již napadati a jest proto dovolacímu soudu vycházeti z těchto skutkových zjištění, tedy i ze skutkového zjištění o příčinné souvislosti mezi zaviněním žalovaných Antonína P-a a Adolfa Sch-a a škodou. Dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil v otázce určení podílu Antonína P-a a Adolfa Sdh-a na zavinění a že při správném posouzení věci měl by rozsudek zníti jen tak, že žalobní nárok je důvodem po právu proti Antonínu P-ovi, pokud se týče žalovanému státu a proti druhému žalovanému Sch-ovi polovicí a že proto žalobní nárok co do polovice není důvodem po právu. Podstata právního pochybení dovolatelů, ale i odvolacího soudu spočívá v tom, že mylně vykládají ustanovení §§ 1315 a 1304 obč. zák. pokud se týče předpis § 1302 obč. zák. Přisvědčiti jest ovšem nižším soudům potud, pokud dospěly k názoru, že se železniční zřízenec Antonín P. dopustil hrubé nedbalosti tím, že včas nespustil na přejezdu závory, a že jest ho pokládati za osobu nezdatnou po rozumu § 1315 obč. zák. Leč přejímá-li se i další názor odvolacího soudu, v dovolacím řízení již nenapadený, že i Adolf Sch. svým jednáním prokázal nezdatnost, plyne z toho a ze skutkového zjištění, že škoda byla způsobena teprve spoluúčinkováním Adolfa Sch-a a Antonína P-a, že tedy podíl jednotlivých škůdců na poškození nelze určití, jen tolik, že tito žalovaní ručí solidárně a s nimi touž měrou i železniční podnik, poněvadž tento podle § 1315 obč. zák. ručí za zavinění Antonína P-a jako osoby, jíž při provozu použil, jako za své zavinění. Tím však není ještě vyřešena otázka dovolateli ve sporu nadhozená, zda nenese v souzeném případě škodu poměrně se škůdci a s dráhou také poškozený, žalobce. Tuto otázku jest řešiti podle § 1304 obč. zák., nikoli podle § 1315 obč. zák.; tento předpis jedná o ručení toho, kdo používá nezdatné osoby k obstarávání svých věcí, za škodu, kterou tato osoba v této činnosti způsobí osobě třetí; jde v tomto zákonném předpisu o ručení zaměstnavatele za cizí zavinění, za zavinění pomocníka proti třetím osobám a nelze proto použiti tohoto předpisu na souzený případ. Podle § 1304 obč. zák. nese poškozený škodu poměrně se škůdcem, zavinil-li škodu i on, a jde tedy o otázku, zda se poškozený, pokud se týče žalobce sám dopustil bezprávného činu nebo opomenutí, které jest v příčinné souvislosti se škodou. Za škodu způsobenou třetí osobě nezdatným pomocníkem ručí zaměstnavatel ovšem i tehdy, když ho nestihá při výběru a při ustanovení pomocníka zavinění, i když o jeho nezdatnosti nevěděl; jinak je věc v případě § 1304 obč. zák.; tu nutno prokázati vlastní zavinění poškozeného; nestačí o sobě, že se kočí Sch. prokázal jako osoba nezdatná; bylo proto na žalovaných, by prokázali buď, že žalobce věděl o nezdatnosti Adolfa Sch-a a že ho přes to k jízdě použil, anebo že se jiným způsobem dopustil kausálního zavinění. Leč to žalovaní ve sporu ani netvrdili, natož prokázali, omezili se na tvrzení, že žalobce spoluzavinil škodu, a snažili se to oduvodniti poukazem na předpis § 1315 obč. zák., aniž uvedli skutkové okolnosti, a nabídli o nich důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalobce stíhá vlastní zavinění. Když tedy odvolací soud, pochybiv ve výkladu předpisů §§ 1302, 1304 a 1315 obč. zák., potvrdil rozsudek prvého soudu, jímž tento uznal, že je žalobní nárok důvodem po právu proti dovolatelům jen čtyřmi pětinami, nemohou se právem pokládati stiženými a nebylo proto dovolání vyhověti.

Citace:

Čís. 9811. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 545-548.