Čís. 9868.

Předpisu § 53 (4) rakouského vyrovnacího řádu, jemuž jest rozuměti tak, že dlužníku, ocitnuvšímu se s placením kvóty v prodlení, musí zůstati aspoň osmidenní dodatná lhůta k placení kvóty, počínajíc od došlé mu upomínky věřitelovy, — neodporuje ujednání dlužníka s věřitelem, že jest zaplatili každou splátku vyrovnací kvóty do čtrnácti dnů po odeslání upomínky věřitelem.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1930, Rv I 917/29.)
Žalobkyně měla za žalovanou vídeňskou firmou pohledávku 10564 Kč. O jmění žalované bylo zahájeno u vídeňského soudu vyrovnací řízení, jež skončilo vyrovnáním na 50%. Při tom bylo stanoveno, že při nedodržení splátky nastane ztráta lhůty podle § 53, odstavec čtvrtý a pátý, vyrovnacího řádu, ale teprve po čtrnácti dnech po zaslání doporučené upomínky proti upomínajícím věřitelům. Ježto žalovaná zapravila druhou splátku teprve dne 24. října 1924, ač byla vyzvána doporučeným dopisem žalobkyně ze dne 6. října 1927, domáhala se na ní žalobkyně zaplacení 50% celé pohledávky, vyhradivši si zbývající 50% kvótu uplatniti exekucí. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaná namítá, že ujednání, jímž se zavázala ve vyrovnání uzavřeném dne 20. dubna 1927 ve Vídni, zaplatiti každou vyrovnací kvótu do čtrnácti dnů po odeslání upomínky toho kterého věřitele, jest bezpředmětným, ježto se příčí donucovacímu předpisu § 53 čtvrtý odstavec rak. vyr. ř., podle něhož jest lhůtu tu počítali od doby, kdy upomínka došla. Leč nelze souhlasiti se žalovanou, pokud jde o výklad tohoto ustanovení rak. vyr. ř., podle jehož předpisů jest ovšem, v čemž jest žalované dáti za pravdu, posuzovali souzený případ, ano vyrovnání bylo uzavřeno ve Vídni právě s odvoláním se na řečený předpis zákona. Dotyčné ustanovení zní: »Verzug in der Erfůllung des Ausgleiches ist erst anzunehmen, wenn der Schuldner eine fállige Verbindlichkeit trotz einer vom Gláubiger unter Einräumung einer mindestens 8tätigen Nachfrist an ihn gerichteten schriftlichen Mahnung nicht beglichen hat.« Ustanovení tomu jest ovšem rozuměti tak, že dlužníku, který se ocitnul s placením kvóty v prodlení, musí zůstati aspoň osmidenní dodatná lhůta k placení kvóty, počítajíc ode dne, kdy ho došla upomínka věřitele. Pokud jde o dodržení této lhůty počínajíc od dojití upomínky, jest předpis ten podle jeho doslovu a povahy předpisem velícím. Leč to nebránilo, by neujednal dlužník s věřitelstvem pro případ prodlení v placení jinou dodatnou lhůtu, jejíž počátek byl stanoven jinak než uvedeno v zákoně, jen když zůstala při tom dlužníku zachována k placení kvót dodatná lhůta aspoň osmidenní, počítajíc ode dne dojití věřitelovy upomínky. Nelze proto nazvati řečené ujednání žalované s jejím věřitelem bezpředmětným vzhledem k předpisu § 53 čtvrtý odstavec rak. vyr. ř., neboť ujednáním tím nebyl porušen velící ráz tohoto předpisu, ana žalovaná ani netvrdila, že jí nezůstala zachována dodatná lhůta, kterou zákon stanovil jako minimum, počítaje ode dne dojití upomínky, naopak lhůta ta jí zůstala podle zjištění nižších soudů zachována. Bylo se proto žalované říditi tímto ujednáním pro ni závazným, chtěla-li zabrániti následkům vyplývajícím pro ni z jeho nedodržení, totiž ztrátě lhůt a obživnutí původní pohledávky. Že by se uplatňování následků těch příčilo dobrým mravům, nelze tvrditi. Neboť, bylo-li ujednání samo, jak již shora řečeno, platné a pro strany závazné, nelze ani vzhledem k § 914 obč. zák. tvrditi, že by uplatňování následků vyplývajících pro smluvníky z nedodržení ujednání odporovalo dobrým mravům. Jest nepřípustným dovolávati se plenárního rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 7760 sb. n. s., neboť se týká ustanovení § 57 vyr. ř., o jehož výklad tu nejde, ano jest věc posuzovati, jak již řečeno, s hlediska zákonů platných v Rakouské republice. Věc nelze posuzovati ani podle předpisů o smluvní pokutě (§ 1336 rak. obč. zák.), neboť předpoklady předpisů těch nedopadají vůbec podle zjištěného stavu věci na souzený případ.

Citace:

Čís. 9810. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 544-545.