Čís. 9636.

Od úmrtí zůstavitele do doby, kdy bude pozůstalost odevzdána dědici, jsou pozůstalostní věřitelé oprávněni domáhati se zaplacení pohledávek za zůstavitelem na pozůstalosti, nikoliv na dědici. Lhostejno, zda se dědic přihlásil k pozůstalosti s dobrodiním soupisu, či bez tohoto dobrodiní.
(Rozh. ze dne 8. února 1930, Rv I 729/29.)
Žalobu proti dědicům po Antonínu P-ovi o zaplacení pozůstalostní pohledávky procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil s tím, že se žaloba zamítá pro tentokráte. Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání. — Čís. 9637 —
216
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci shledává žalující strana v právním názoru odvolacího soudu, že se žalovaným nedostává pasivní oprávnění k žalobě proto, že zažalovaná pohledávka přísluší žalující pozůstalosti po Edmundu F-ovi proti pozůstalosti po Antonínu P-ovi, k níž se žalovaní přihlásili nepodmínečně za dědice, a že tato pozůstalost doposud žalovaným nebyla odevzdána. Názor odvolacího soudu jest však správný. Podle § 547 obč. zák. pohlíží se k pozůstalosti, než dědic přijme dědictví, jako kdyby ji měl v držení ještě zůstavitel; jakmile však dědic dědictví nastoupí, představuje co do pozůstalosti zůstavitele a oba pokládají se v ohledu na třetí osobu za touž osobu. V § 550 obč. zák. se praví, že se více dědiců ve příčině společného dědického práva považuje za jednu osobu. Z těchto zákonných ustanovení, jakož i z ustanovení §§ 548, 797, 801, 802, 821 obč. zák. plyne, že po úmrtí zůstavitele až do doby, kdy se pozůstalost dědici odevzdá, jest podmětem zůstavitelových práv a závazků pozůstalost, a že tento prozatímní stav končí odevzdáním pozůstalosti dědici. Před odevzdáním pozůstalosti, jakž tomu jest v souzeném případě, jest dlužníikiem pozůstalostních věřitelů pozůstalost dosud nerozdělená, nikoliv dědic, který v pozůstalost jen vstoupil, a jsou proto věřitelé oprávněni požadovati uspokojení jen z pozůstalosti, nikoli také ze jmění dědiců. Při tom jest nerozhodné, zda se dědic přihlásil k dědictví s dobrodiním inventáře, či bez tohoto dobrodiní, poněvadž zákon, pokud se týče mezidobí až do odevzdání pozůstalosti, takového rozdílu nečiní. Zamítl-li tudíž odvolací soud aspoň pro tentokráte žalobu z důvodu, že žalovaným pozůstalost po Antonínu P-ovi, do níž zažalovaná pohledávka jako dluh patří, dosud nebyla odevzdána, posoudil věc po právní stránce správně. S uplatněným dovolacím důvodem neúplnosti řízení netřeba se vypořádati, poněvadž neúplnost jest vytýkána a byla by dána jen za předpokladu, kdyby tu bylo pasivní oprávnění žalovaných, kteréhožto předpokladu tu není.

Citace:

Čís. 9636.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 243-244.