Čís. 5356.

Uschovatel (kožešin) není po zákonu povinen dáti je pojistiti proti krádeži a ohni.
(Rozh. ze dne 8. října 1925, Rv II 447/25.)
Žalobkyně odevzdala kožešiny do uschování žalované firmě, jež provozovala kožešnickou živnost a přijímala za úplatu kožešiny do uschování. Žalobní nárok o náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud, když zavinění žalované firmy ohledně volby, způsobilosti a obvyklé bezpečnosti místností, ve kterých byly uloženy sporné kožešiny, nebylo zjištěno, naopak bylo zjištěno, že žalující strana byla i s místnostmi i s jejich situací i se způsobem uložení obeznámena, a přes to dávala žalované po mnoho let své kožišiny do úschovy, poukazuje k tomu, že žalovaná provozuje úschovu kožišin po živnostensku a že přebírá do úschovy kožišiny vysoké ceny, z čehož usuzuje, že tyto okolnosti měly býti žalované firmě podnětem, by při úschově cizích ko- žišin vynaložila zvláštní stupeň píle a pozornosti, že tedy měla u vědomí toho užiti veškerých opatření ochranných, by ochránila sebe i majitele kožišin do úschovy převzatých od možných ztrát, a že proto měla dáti kožišiny do úschovy převzaté pojistiti proti krádeži a ohni. Odvolací soud odvozuje tuto povinnost žalované z předpisů §u 964 obč. zák. a čl. 282 obch. zák. Dovolací soud tohoto právního názoru odvolací stolice v tomto případě nesdílí. Žalující strana ani netvrdila, tím méně dokázala, že smluvně zavázala dovolatelku, by sporné kožišiny dala pojistiti proti krádeži a proti ohni, čehož si nelze nepovšimnouti, poněvadž bylo zjištěno, že dovolatelka prováděla úschovu úplatně a po živnostensku, a poněvadž náklad na takové pojištění musil by býti podle pravidel řádného obchodování přesunut na ukladatelku. Poukaz odvolacího soudu k tomu, že to bylo dovolatelčinou povinností, odvozenou z pravidla §u 1299 obč. zák., není případným, uváží-li se, že i u žalobkyně dlužno předpokládati stupeň obyčejné v §u 1297 obč. zák. míněné opatrnosti a že si ukladatelka musila býti vědoma, že by pojistné musila dovolatelce uhraditi. O nějakém porušení smluvní povinnosti nemůže tedy býti řeči. Že by uschovatelka ze zákona byla povinna věci u ní uložené dáti pojistiti proti krádeži a proti ohni, nemá opory v zákoně. Nejde o žádný ze tří případu §u 965 obč. zák., ve kterých by se dovolatelka nemohla odvolávati na náhodu, nejde také o zaviněnou náhodu, tedy o případ §u 1311 druhé věty obč. zák. Prohlašuje-li zákon, že ten, kdo náhodu přivodil svým zaviněním, ručí za všecky újmy, které by jinak nebyly nastaly, dlužno míti na paměti, že dosah každé normy právní jest nutně obmezen jejím účelem, že proto možno ručení za náhodu vyžadovati jen tam, kde byla porušena právní norma, mající předejiti i takovým náhodám. Nutno sice přihlížeti k celkovému účelu normy, i ku vedlejším účelům sebe vzdálenějším, avšak vyloučiti jest vše, co norma nemínila postihnouti. Toť právě případ právní příčinnosti na rozdíl od obyčejné příčinnosti přirozené. Něco takového nedá se vyvoditi ze souvislosti odvolacím soudem zjištěných a této rozepři za základ položených skutku, naopak dovolací soud uznal, že jde o pouhou náhodu, která podle §u 1311 prvé věty obč. zák. škodí tomu, v jehož jmění, nebo osobě se udála, tedy v tomto případě žalobkyni jako ukladatelce.

Citace:

Čís. 5095. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 7-7.