Čís. 5509.

Vyrovnací řád.
Pro nepřesné zapravení splátky obživuje celá pohledávka bez ohledu na to, z jakého důvodu dlužník přesně nesplnil. Nároku na celou takto obživlou pohledávku nepozbývá věřitel tím, že přijal všechny splátky, jež úhrnem převyšují vyrovnací kvótu a že ne vytýkal dlužníku prodlení v placení.
Počátek lhůty ku vyrovnací splátce s hlediska práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1925, Rv II 589/25.) Žalovaná užhorodská firma dluhovala žalující prostějovské firmě za zboží 17 140 Kč 12 h. O jmění žalované bylo zavedeno vyrovnací řízení, v němž se žalovaná vyrovnala na 40%. Tvrdíc, že žalovaná nezaplatila řádně vyrovnacích splátek, domáhala se žalobkyně na ní zaplacení celé pohledávky zmenšené o zaplacené splátky. Bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila prvou splátku opožděně, že však napotom žalující přijala všechny splátky, takže vyrovnací kvóta byla dokonce přeplacena. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Obsahem spisů soudní stolice v Užhorodu o mimokonkursním vyrovnacím řízení žalované firmy jest prokázáno, že žalovaná strana uzavřela se svými věřiteli dne 2. prosince 1922 vyrovnání toho obsahu, že se dlužnice zavázala zaplatiti svým věřitelům 40% jejich pohledávek do 8 měsíců v 5%ních lhůtách na ten způsob, že prvých 5% jest splatno v den, kdy soudní stolice potvrdí konečné usnesení a ostatní že jsou splatný přesně za měsíc od prvého zaplacení, že však, nebude-li některá ze lhůt dodržena, obnovuje se nárok v plném obsahu. Toto vyrovnání bylo usnesením soudní stolice v Užhorode ze dne 9. prosince 1922 potvrzeno v celém obsahu a bylo jím výslovně také stanoveno, že prvních 5% bude zaplaceno v den právoplatně potvrzeného usnesení soudní stolicí, zbývajících 35% pak v 5%ních splátkách každého měsíce přesně v den splatnosti prvé splátky a že se v případě, nebude-li některá z těchto lhůt dlužníkem dodržena, ponechává věřitelům právo k uspokojení nároku v plném rozsahu. Obsahem těchto spisů má odvolací soud dále za zjištěno, že usnesení soudní stolice v Užhorodě ze dne 9. prosince 1922 bylo ponejprv uveřejněno v úředním listě republiky Československé dne 1. února 1923, a že usnesení to bylo doručeno žalované straně dne 9. února 1923 a vyvěšeno na soudní tabuli dne 22. prosince 1922. Soudem prvé stolice bylo dále bezvadně zjištěno a odvolací soud si zjištění to také osvojuje, že žalovaná strana první splátku 2 616 Kč 33 h na pohledávku žalující strany učinila dne 22. února 1923, ostatní splátky po 872 Kč učinila dne 6. března, 4. dubna, 1. května, 6. června a 6. července 1923, takže zaplatila celkem žalující straně na její pohledávku 17 278 Kč 70 část 6 976 Kč 30 h. Je spornou jen otázka, zda žalovaná strana splátky ty učinila zavčas, v době, jak se podle vyrovnání zavázala. První soud zodpověděl otázku kladně, vycházeje z právního názoru, že pravomoc usnesení soudní stolice v Užhorodě ze dne 9. prosince 1922 nastala dnem 24. února 1923, ježto lhůtu rekursní jest počítati ode dne doručení usnesení toho žalované straně, což se stalo 9. února 1923, takže žalovaná zapravila první lhůtu zavčas, zapravivší ji dne 22. února 1923. Odvolání napadá tento názor jako nesprávný, tvrdíc, s poukazem na ustanovení §u 63 vyr. ř. a 174 k. ř., že pravomoc usnesení soudu prvé stolice v Užhorodě řídí se dnem jeho vyvěšení na soudní desce. Odvolání žalobkyně není opodstatněno. Nelze sice souhlasiti s odvoláním, že by pro řešení případu bylo použiti ustanovení vyrovnávacího a konkursního řádu platného v zemích historických, když vyrovnávací řízení bylo provedeno u soudní stolice v Užhorodu, kde platí mimokonkursní vyrovnávací řád dle nařízení čís. 4070/1915 M. E. Jest proto dle zásady, »locus regit actum« řešiti případ dle tohoto nařízení, platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Podle §u 52 tohoto nařízení čís. 4070 (15 M. E.) jest soudní usnesení o potvrzení vyrovnání uveřejniti a mimo to jest je doručiti také dlužníkovi a všem ohlášeným věřitelům. Podle §u 60 nařízení činí lhůta k rekursu proti usnesení, uveřejněnému v úředním listě, 15 dnů a počíná dnem, kdy bylo usnesení ponejprv uveřejněno v úředním listě. V tomto případě počínala tudíž rekursní lhůta dnem 1. února 1923, takže pravomoc usnesení soudní stolice v Užhorodu ze dne 9. prosince 1922 nastala dnem 16. února 1923. Toho dne náleželo také dlužníkovi (žalované straně), by ve smyslu vyrovnání zaplatil žalující straně na její přihlášenou pohledávku první splátku. Žalovaná strana zaplatila sice, jak je zjištěno, první splátku teprve dne 22. února 1923. Žalobkyně však jak tuto splátku, tak i všecky ostatní přijala, neučinivši co do prodlení nižádné námitky, což se zřetelem k pravidlům slušnosti a poctivosti v obchodě nemůže býti vykládáno jinak, než že se nároků z případného prodlení vzdala a že konané splátky také co do včasnosti uznala za správné. Poněvadž placení pohledávky jest dvoustranným právním jednáním, které přivodí zánik pohledávky, nemůže žalobkyně nyní, když už podle zjištění napadeného rozsudku dostala více, než činila smluvená vyrovnací kvóta, dodatečně namítati nevčasnost plnění první splátky, kterouž námitku ostatně ve sporu uplatnila teprve dodatečně, založivši původně žalobu na tvrzení, že žalovaná nesplatila celých 40% pohledávky.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Dovolání, uplatňujícímu dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nelze upříti oprávněnost. Žalovaná měla, jak odvolací soud správně odůvodňuje, učiniti první splátku 16. února 1923, což se nestalo. Tím obživla dle vyrovnání soudem potvrzeného pohledávka firmy žalující v plném původním rozsahu. Vyrovnání, nerozeznává, jak velkým jest rozdíl v čase nebo v obnose a z jakého důvodu jeho nedodržení se stalo. Věřitel není povinen zvláště prohlásiti, že lhůty pokládá za propadlé a že požaduje zaplacení celé pohledávky. Tyto následky byly již stanoveny ve vyrovnání pro případ, že vyrovnací dlužník přesně nedodrží stanovené splátky, nastávají tedy splněním této podmínky samy sebou (§§ 897 a 699 obč. zák.) a dlužník musí s nimi počítati, nevyhověl-li úplně povinnostem z vyrovnání. Toto skytá dlužníkovi určité výhody a věřitelům přináší újmy a proto musí vyrovnávací dlužník toho dbáti, by podmínky vyrovnání přesně splnil, a neučiní-li tak, lhostejno, z jakého důvodu (§ 699 obč. zák.), nastává pro něho závazek a pro věřitele právo ze samočinně obživlé původní pohledávky. Dlužník nemůže namítati, že, neprohlásí-li se věřitel po nedodržení vyrovnáni ihned určitě, že požaduje celou pohledávku, octl by se dlužník v nejistotě. Věřitel nemusí odmítnouti dodatečně došlé vyrovnávací splátky, by dal zřejmě na jevo, že trvá na zaplacení obživlé celé pohledávky. (Stejně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1925, č. j. Rv I 237/25, ze dne 22. září 1925 č. j. Rv II 550/25 a ze dne 6. října 1925 č. j. Rv II 407/25.) V době, kdy žalující došla první splátka 2 616 Kč 30 h, žalovaná firma nedluhovala vyrovnávací kvóty, nýbrž, jak dolíčeno, celou pohledávku v původní výši. Nároku na tuto pohledávku žalující strana nepozbyla proto tím, že přijala všechny splátky, které úhrnem převyšují 40%ní vyrovnávací kvótu o 64 Kč, ani tím, že žalované firmě nevytýkala prodlení v zaplacení vyrovnávací lhůty. Stanovisko žalující strany odpovídá obsahu soudně schváleného vyrovnání a neodporuje nikterak zásadě slušnosti a poctivosti v obchodu, ani dobrým mravům. Okolnosti, že žalující firma přijala splátky a že založila žalobu původně jen na tvrzení, že žalovaná firma celé vyrovnávací kvóty nezaplatila, nestačí dle §u 863 obč. zák., který předpokládá jednání, jež nezavdává rozumného důvodu k pochybnostem, k závěru, že žalující firma se vzdala nároku z prodlení žalované firmy a že splátky uznala za včasné, to tím méně, jelikož se žalovaná strana v prvé stolici nikterak neohradila proti rozšíření žalobního důvodu na okolnost, že první splátka nebyla včas učiněna. Námitka žalované firmy, že zde přichází v úvahu ustanovení §u 55 nařízení čís. 4070/1915 M. E. o skončení vyrovnávacího řízení, není odůvodněna, neboť dle obsahu vyrovnání jest rozhodným den, kdy vyrovnání bylo soudně schváleno. Jinak poukazuje se žalovaná strana v tomto směru na správné důvody rozsudku odvolacího soudu. Za dolíčeného právního stavu věci nemá významu ani další námitka žalované strany, že jí prý nebylo možno první vyrovnací lhůtu před 22. únorem 1923 zaplatiti, jelikož vyrovnávací správce spravoval vyrovnávací podstatu až do ukončení vyrovnávacího řízení. Žalující strana jest tudíž oprávněna, žádati na žalované firmě dosud nezapravený zbytek celé pohledávky, která dle zjištění odvolacího soudu činí 10 302 Kč 40 h a která v odvolacím spisu byla omezena na 10 301 Kč 70 h.

Citace:

Čís. 5173. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 137-140.