Čís. 5149.

Pouhý skutečný stav, třebas trval již od dávných dob, nemůže sám o sobě opodstatniti vydržení služebnosti, by nebylo bráněno přístupu vzduchu a světla k oknům, která se otevírají do sousedova dvoru, nýbrž vyhledává se, by oprávněný zakázal vlastníku služebného pozemku odnětí přístupu vzduchu a světla, a by tento se tomu podrobil.
Podrobením se neb uznáním detentora (nájemníka) nemůže držba a vlastnické právo vlastníka doznati újmy.
(Rozh. ze dne 24. června 1925, Rv I 399/25.)
Vlastníci domu čp. 222 domáhali se na vlastnící domu čp. 221 zjištění, že není po právu služebnost toho obsahu, že vlastníci domu čp. 222 jako pozemku služebného jsou povinni nerušiti nižádným způsobem Vlastníky domu čp. 221, jako pozemku panujícího v jejich právu na volný přístup světla k oknům ve zdi náležející k domu čp. 221 a hraničící se dvorem domu čp. 222. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení věci vytýká odvolatelka neprávem jednak názoru prvého soudu, že služebnost, bráti světlo ze dvora žalobců, nebyla vydržena uplynutím doby více než třicetileté (§ 1470 obč. zák.), jednak názoru, že i v případě vydržení byla by služebnost zanikla vzhledem k ustanovení §u 1500 obč. zák. Pokud jde o onu výtku, uváděla žalovaná v prvé stolici jako důvod nabytí služebnosti netoliko vydržení, nýbrž také uznání se strany předchůdců v držbě domu čp. 222, pak místní zvyk, míti okna do sousedova dvora. Nezbylo proto prvému soudu než obírati se všemi právními důvody nabývacími. Odvolatelka má za to, že základem nabytí její držby bylo dovolávání se nájemníka S-a u jejích rodičů, by směl před okny sušili plachty, čímž prý rodiče její vešli již před řadou let v držbu služebnosti, a, uznával-li druhý nájemník domu čp. 222 Karel H. tuto držbu jako právo po téměř třicet let a ježto žalobce v roce 1914 zákazu, neklásti před okna prkna se podrobil, že byla po celou rozhodnou dobu nepřetržitě v držení sporné služebnosti. § 313 obč. zák. stanoví v poslední větě, že držba záporné služebnosti (§ 476 čís. 10 obč. zák., o niž tu jde) nabývá se tím, že někdo na cizí zákaz nečiní toho, co by jinak konati byl oprávněn. Skutková okolnost tohoto opomenutí musí se tedy jeviti jako výron výkonu práva. Za takové jest pokládati zabránění odporujícího jednání, na př. odpíráním, vymožením soudního zákazu a pod.
Musila by tedy žalovaná dokázati, že odnětí světla pro svůj dům žalobcům zakázala a tito že se zákazu podrobili, při čemž držba tohoto zákazu musila by trvati třicet let (§ 1470 obč. zák.). (Srov. rozh. nejv. s. ze dne 20. září 1906, čís. 14321 a ze dne 10. července 1901, čís. 9837, čís. 439 časopisu Zentralblatt ai 1906 a čís. 393 téhož časopisu ai 1901).
Jestliže pak žalovaná nebo její manžel jako její zástupci zakazovali od roku 1914 dům ten koupí roku 1912 nabyvším žalobcům stavěti něco před okna, neuplynulo od té doby ještě třicet let. Jednání a mínění nájemníků domu čp. 222 žalobcům náležejícího S-a a H-a vůbec tu v úvahu přijíti nemůže, neboť ti jako takoví právům vlastníka domu čp. 222 zadat nemohli. Randa, jehož se odvolání dovolává, uvádí ve svém díle »Der Besitz« na str. 730 čtvrtého vydání, že vůle nabyvatele může se projeviti ve formě smlouvy mezi nabyvatelem služebností a držitelem služebného statku, tedy nikoliv detentorem. Nabytí držby musí se projeviti vůlí oprávněného. Na str. 728, tamtéž se praví, že opomenutí jistých úkonů má povahu výkonu práva pouze tehdy, když opomenutí těchto úkonů stalo se následkem vůle držitele statku panujícího, opomenutí náhodné tudíž nestačí. Trpné chování povinného jest bez významu, naopak musí býti dán podnět, při němž domněle oprávněný vidí porušení svého práva a proti tomu něco positivního podnikne. Jest zajisté důležitou výpověď žalované jako strany, že nikdy se žádným ani z vlastníků domu ani z nájemníků neměli (ona a její rodiče) žádnou řeč o tom, zdali přísluší jim právo na světlo ze dvora, že nikdo kromě S-a tam ničeho nestavěl a že neměli důvodu, by někomu zakazovali něco před okna stavěti. Neprojevili tudíž vůbec proti nikomu z předchůdců žalobců ani jich nájemníků vůli držitelskou, tak že není možno mluviti ani o zákazu ani o smlouvě ku vzniku práva směřující. Co se posléze týče druhé výtky odvolatelčiny (§ 1500 obč. zák.), brojí tato nepřípustně proti skutkovému zjištění prvého soudu, že žalobce o domněle vydrženém právu žalované na světlo při koupi domu čp. 222 nevěděl, a že nikdo mu to neřekl. První soud odůvodňuje, proč nelze tvrditi, že žalobce při náležité opatrnosti byl by o právu tom musil věděti. Žalobce nemohl ani z pouhé existence oken souditi, že na jeho vlastnictví jest nějaké právo služebnosti vydrženo, nemůže to proto svědčiti o nějakém opomenutí s jeho strany, to tím méně, an předchůdce jeho Vincenc V. udal, že o domnělém právu majitelů domu čp. 221 vůbec nevěděl a proto ovšem žalobcům při prodeji svého domu také ničeho o něm neříkal. Poněvadž služebnost, o niž jde, nebyla v knize pozemkové zapsána, zaniklo by právo služebnosti, i kdyby bylo bývalo existovalo, tím, že žalobce služebného statku v důvěře ve knihy veřejné jako neobtíženého nabyl (Ehrenzweigův komentář str. 740). Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání uplatňuje jen dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., leč vývody jeho nejsou s to, by vyvrátily správné odůvodnění rozhodnutí nižších soudů. Jde o služebnost, by nebylo bráněno vzduchu a světlu k oknům domu žalované, která se otevírají do dvora a vzduchového prostoru strany žalující (§ 476 čís. 10 obč. zák.), a nižší soudy v důvodech svých rozhodnutí správně uvádějí, že pouhý skutečný stav, třeba trval již od dávných dob, sám o sobě nemůže býti uznán za skutečnost, která by nabytí takovéto služebnosti vydržením opodstatniti mohla. Bylo zjištěno, že dům žalované má již od roku 1806 okna, otevírající se do sousedního dvora žalobců a že okna ta nebývala dříve zastiňována. Leč žalovaná činí si nárok na domovní služebnost, aby domu jejímu při oněch oknech nebylo bráno světlo a vzduch ani v dalším odstupu od oken, a aby se žalobci v uznání tohoto domnělého práva zdrželi všeho, co by okna tato mohlo zastiňovati, dovozujíc, že nikdy před tím nebyla okna ze dvora ničím zastiňována a to proto, že sousedé (předchůdci žalobců) toto právo domu žalované uznávali a se jemu na tento způsob podřizovali, a že teprve žalobce od roku 1914 pokoušel se toto právo stavením hranice prken porušovati, od toho však vždy na zakročení žalované zase upustil. Žalovaná činí si nárok na tuto služebnost pro svůj dům jen z důvodu vydržení, jak v odvolání poznamenává, a ježto jde o právo na určité opominutí druhé strany (vlastníka pozemku služebného) tedy t. zv. zápovědní právo po rozumu §§ 313, 351 a 1459 obč. zák., bylo jí prokázati, že onen stav, na nějž se odvolává, nebyl pouze nahodilým, nýbrž přivoděn a zachováván právě tím, že oprávněný toto zápovědní právo uplatňoval, pokud se týče uplatnil, a že se soused jedině z tohoto důvodu zdržoval veškerých toto právo rušících úkonů, se jemu prostě podrobil a nadále toho práva na tento způsob šetřil, a není správno, že § 313 obč. zák. jedná jen o jednom způsobu nabytí držby takového práva a že držby zápovědního práva lze nabýti i jiným způsobem, jak § 312 obč. zák. obecné stanoví. Nižší soudy dolíčily dle zjištěných výsledku sporného jednání zcela případně, že tyto nutné předpoklady pro uplatňované vydržení splněny nejsou. Žalovaná tvrdí, že dříve nebylo vůbec rozmíšek z této příčiny, leč okolnost tato by byla důležitá jen tenkráte, když by se prokazatelně shoda ta jevila jako plnění pokud se týče zachovávání právního závazku vůči tomuto zápovědnímu právu, jinak jest však bez právního významu a lze v té příčině poukázati na svědectví dřívějšího vlastníka domu čp. 222 Vincence V-a, jež nižší soudy uvádějí mezi svými zjištěními, který seznal, že ohledně oken neměl s nikým žádnou řeč, že nedostalo se mu nikdy zákazu, před okna něco stavěti, že také na to nikdy nemyslil a neuvažoval vůbec o tom, zda patří vlastníkům domu čp. 221 nějaká práva s těmi okny čili nic. Dle zjištění nižších soudů nemůže se žalovaná odvolávati prokazatelně na nijaké uznáni práva se strany předchůdců žalobců, uznání učiněné Terezií V-ovou, jak v rozsudku prvního soudu správně je vyloženo, stalo se v době, kdy již vlastnicí nebyla a její projev nemohl tedy míti právního účinku; ostatně poukazuje soud první stolice správně k tomu, že by takové uznání bylo účinné jen mezi tehdejšími stranami. Zbývá tedy jedině zjištěná okolnost, o niž se dovolání hlavně opírá, že totiž někdejší nájemník domu čp. 222 S. se u předchůdců žalované dovoloval, chtěl-li při oknech rozestříti plachtu k usušení a že druhý nájemník H. před okna nic nedával, ježto uznával toto právo majitelů domu čp. 221. Leč ani tato okolnost nemůže podepříti nárok žalované, ježto, jak v rozsudku prvního soudu jest zevrubně rozvedeno, nelze tyto nájemníky pokládati za »zástupce« vlastníků v tom právním smyslu, že by jejich projevy a chování jejich bylo lze uznati za účinné a závazné pro vlastníka, a vývody dovolání, které tomuto názoru nižších soudů odporují, vyplývají z mylných předpokladů. Nezáleží na tom, zda může býti zákaz udělen i detentorovi (nájemníku), nýbrž jde o to, zda podrobením se neb uznáním tohoto detentora může držba a vlastnické právo vlastníka doznati újmy, а k otázce této odpověděly oba nižší soudy právem záporně. S uplatňováním osobovaného práva zápovědního po rozumu §u 313 obč. zák. začalo se prokazatelně teprve od roku 1914, když žalobce, neuznávaje ho a nehledě k němu, proti němu jednal a ježto si žalovaná nemůže k svému dobru přičísti dřívější dlouholetý nerušený stav, poněvadž se neprokázalo, že tento stav byl vůči majitelům domu čp. 221 zachováván jako právní závazek z tohoto zapovězeného práva, nemůže se žalovaná s úspěchem odvolávati na vydržení práva toho (§ 1465 a násl. obč. zák.). Vzhledem k tomu není třeba obírati se vývody dovolání, vztahujícími se k druhému důvodu napadených rozsudků, jímž nižší soudy dovozují, že by žalované uplatňovanou služebnost nebylo lze přiznati ani tehdy, kdyby byla vydržena, ježto by tomu vadila bezelstná důvěra žalobců v knihy veřejné (§ 1500 obč. zák.) a lze jen stručně uvésti, že ani v této příčině nebylo by lze přiznati vývodům dovolání úspěchu proti správnému odůvodnění napadených rozsudků k této otázce.

Citace:

Čís. 5149. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 98-101.