Čís. 5313.

Pozemková reforma.
Za investice, jež sám byl učinil, dostane se vlastníku náhrady jen nepřímo tím způsobem, že zvýší se o ně cena nemovitostí a tím i přebytek, připadající vlastníků po uspokojení oprávněných osob. Učinil-li investice držitel svěřenství, připadne onen přebytek svěřenské podstatě, držiteli svěřenství přísluší pouze nárok podle §u 641 obč. zák. Totéž platí i o úrocích z přejímací ceny.
Pro přikázání dávky z majetku a přírůstku na majetku jest rozhodnou čistá hodnota nemovitostí, zjištěná v řízení ukládacím.
(Rozh. ze dne 30. září 1925, R I 702 25.)
Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu, jímž byla rozvržena přejímací cena za zabraný majetek. Důvody: Dle dohody o přejímací ceně ze dne 14. ledna 1924 stanovena byla cena přejímací za nemovitosti na 2 180 898 Kč 61 h. V této přejímací ceně obsažena jest i náhrada za investice 72 673 Kč 42 h, která dle §u 43 náhradového zákona byla vlastníku nemovitosti přiznána. Státním pozemkovým úřadem byla tato náhrada proto zvlášť stanovena, poněvadž na ni činili nároky pachtýři jednotlivých nemovitostí a jich vlastník projevil souhlas, by tato náhrada byla připsána pachtýřům jako jich pohledávka vůči němu. V takovém případě stanoví § 43 (2) náhr. zák., že Státní pozemkový úřad má rozvrhovému soudu učiniti pouze návrh, by pohledávky pachtýřů z tohoto důvodu zařadil v rozvrhu přejímací ceny za pohledávky knihovních věřitelů věcně oprávněných a za nároky podle §u 50 náhr. zák. Z toho nutně plyne, že tato náhrada zvyšuje přejímací cenu a do ní náleží. Neměl proto prvý soud tuto náhradu z přejímací ceny vyloučiti a ji přímo přikázati poživateli svěřenství za provedení investic. Dle §u 62 zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. požívá dávka z majetku a přírůstku na nemovitostech co do částky poměrně na ně vypadající, avšak nejvýše do 30% zjištěné čisté hodnoty nemovitostí zákonného práva zástavního, jemuž přísluší přednost přede všemi na nemovitostech váznoucími právy a pohledávkami ze soukromých nebo zákonných titulu. Z toho ustanovení plyne, že musí býti nejdříve zjištěna čistá hodnota nemovitostí, ohledně nichž dohoda se stala, i dávka z majetku a přírůstků na tyto nemovitosti připadající, aby poměrná část dávky z majetku a přírůstků do výše 30% mohla býti v pořadí přednostním přikázána. Čistou hodnotu nemovitostí lze vypočísti, když od přejímací ceny 2 480 898 Kč 61 h odpočtou se všechny knihovní dluhy a břemena na tyto nemovitosti poměrně připadající. A teprve z takto vypočtené čisté hodnoty lze přikázati částku připadající na dávku z majetku a přírůstku z těchto nemovitostí nejvýše do 30% v přednostním pořadí. Dle toho se však prvý soud nezachoval, přikázav celou splatnou částku na tuto dávku ku dni 3. května 1922 splatnou 1 203 711 Kč 44 h a celý úrok z prodlení 776 160 Kč 40 h z celé dávky. V podání čís. 5369/25 uvádí finanční prokuratura, že čistá hodnota přejímacích nemovitostí činí 14 632 375 Kč, avšak to je patrně čistá hodnota celého svěřenství i rustikálních nemovitostí, když cena přejímací za nemovitosti, o něž jde, činí pouze 2 180 898 Kč 61 h.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacím rekursům finanční prokuratury ani držitele svěřenství.
Důvody:
Jakkoli stížnosti mají v podstatných otázkách pravdu, nelze nicméně obejíti se bez dalšího šetření, a jest proto nutno, ponechati zru- šovací rozhodnutí rekursního soudu ve své míře a jen opříti je o správné důvody, by se nařízené šetření nedostalo na scestí. Podle obsahu napadeného rekursního rozhodnutí a obsahu dovolacího rekursu jde o tři otázky. První otázka týče se položky investiční 72 673 Kč 42 h, kterou první soudce svěřenskému držiteli z přejímací ceny přikázal, rekursní soud však k dalšímu rozvrhu ponechává, přikázání to neschváliv. Tu má stížnost držitele sice pravdu, že rekursní soud omylem zaměnil tuto náhradu, určenou za investice držitele, s náhradou, určenou za investice pachtýřů, jež jak přehledná tabulka Státního pozemkového úřadu, tak zvláště také jeho rekurs, o němž rekursní soud rozhodoval, přesně od sebe liší a rozlučují — náhrada přiznaná za investice držitele činí 72 673 Kč 42 h a náhrada za investice pachtýřů 82 862 Kč 78 h — avšak i po odklizení tohoto omylu a právě potom nemůže náhrada za investice držitelovy přikázána býti z přejímací ceny, kdežto náhradu vyměřenou pachtýřům za investice by z ní přikázati bylo, ovšem ne v prvním pořadí, nýbrž teprv v posledním dle předpisu §u 43 a) odstavec (2) a (5) náhr. zák. Investice vlastníkovy zvyšují sice také přejímací cenu, jak § 43 (2) nové znění náhr. zákona nařizuje, výslovně ustanoviv, že na ně má býti při oceňování vzat zřetel, avšak zákon neobsahuje předpisu, že by se investice ty měly vlastníku z přejímací ceny nahraditi, a neobsahuje ho vším právem. Investice ty zvýšily sice hodnotu vlastníkova majetku, nyní státem převzatého, avšak cena nastupuje na místo nemovitosti a proto i na ni mají nárok především ti, kdož měli nárok na nemovitost, t. j. přednostní věřitelé (daňový a poplatkový erár a j.), hypoteční věřitelé a jiní věcně oprávnění, kdežto vlastník obdrží teprv přebytek, který zde tvoří zbytek přejímací ceny, vybývající po uspokojení všech věcně oprávněných, všech osobně oprávněných povolaných výsadně, jakož i, což i sám § 59 náhr. zák. nové znění přehlíží, osobních daní a dávek vlastníkem dluhovaných (§ 49—51 náhr. zák.). Investice vlastníkovy zvyšují ovšem nejen přejímací cenu, nýbrž i přebytek, zbude-li vůbec něco po uspokojení všech právě jmenovaných nároků, a v této míře tedy i vlastník na zvýšku přejímací ceny investicemi těmi má podíl. Zákon v §u 43 (2) náhr. zák. mluví ovšem jen o vlastníku, protože myslí na obyčejný případ, ale rozumí se, že se to vztahuje i na majetek svěřenský. Učinil-li svěřenský držitel investice, bude z toho těžiti přebytek, připadající svěřenské podstatě a držitel, jenž investice ty učinil, má pouze nárok dle §u 641 obč. zák., při čemž zde zůstávají bez povšimnutí poměry, nastavší zákonným zrušením svěřenství. Druhá otázka týče se poměru, v jakém přikázány býti mají dávka z majetku a přírůstku z majetku. Pravda ovšem, že dle §u 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. dávka ta požívá na nemovitostech přednostního zákonného práva zástavního jen co do částky na ně vypadající a to ještě jen nejvýše do 30% zjištěné čisté hodnoty nemovitosti. Jde tu tedy o dvě číslice: jaká částka vypadá na převzaté nemovitosti a jaká je zjištěná čistá hodnota jejich, z níž pak přijde v úvahu jen 30%. Rekursní soud míní, že zjišťovati tyto číslice musí rozvrhový soud a dává návod, kterak vypočísti čistou hodnotu převzatých nemovitostí, maje za to, že se to stane tak, že se od přejímací ceny odečtou knihovní dluhy a břemena na převzaté nemovitosti po- měrně vypadající. Tento návod není sice správným, neboť nepůjde jen o knihovní dluhy a břemena, nýbrž dle vládního nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 463 sb. z. a n. k §u 62 (1) zákona odst. (4) srážejí se dluhy a břemena s nemovitosti vůbec související, čímž se myslí hospodářská souvislost tak jako v §u 18, kde se o ní podrobně mluví, a v §u 1409 obč. zák., kde je vyjádřena výrazem »připatřiti«, avšak na to nedojde, neboť soud tu nemá co zjišťovati, nýbrž pouze musí vyšetřiti, jakým penízem čistá hodnota nemovitosti v ukládacím řízení zjištěna byla a ten musí za základ položití. Jak již § 62 zákona vyslovil, požívá dávka přednostního práva do 30% zjištěné čisté hodnoty, t. j. hodnoty zjištěné orgány ukládacími (§ 34 zák.) nebo-li vyměřovacími (§ 49 zák.) v řízení vyměřovacím, v němž se dle §u 6 (1) zákona zjišťuje hodnota dle stavu dne 1. března 1919 a to ovšem hodnota čistá (§ 8 odst. 2, § 18 a § 20 odst. 3 zákona). Tato berními orgány k 1. březnu 1919 zjištěná čistá hodnota musí tedy býti vzata za základ a tu tedy dlužno u úřadů příslušných vyšetřiti. To platí i o poměru, kterým dávka na nemovitosti převzaté vypadá (srv. rozh. čís. 3702 a 4239 sb. n. s.). Finanční prokuratura sice udala, že čistá hodnota převzatých nemovitostí činí podle vyměřovacích spisů 14 632 375 Kč a není sice mínění rekursního soudu, že prý jest to patrně cena celého svěřenství, jako pouhá domněnka ničím nedoložená na místě, avšak je to přece zatím pouhé udání strany, jež ostatním účastníkům ani k vyjádření ještě předloženo nebylo a nemůže tedy sloužiti za bezpečný základ přikázání, i nelze se tedy bez vyšetření dotazem u příslušného úřadu obejiti. Třetí otázka konečně týče se úroku z přikázaných částek. Úroky ty běží dle §u 47 (2) a §u 29 náhr. zák. ode dne převzetí v dohodě čl. III. stanoveného, tedy ode dne 15. listopadu 1923, jenž platí za den rozhodný tak jako při dražbě den příklepu, avšak není příčiny, aby se o nich výrok neučinil, když dle dohody čl. III. má Státní pozemkový úřad úroky z přejímací ceny, která se rozvrhuje, ode dne 15. listopadu 1923, platiti. Držitel svěřenský je na omylu, domnívaje se, že přísluší jemu, neboť jemu přísluší teprve z přebytku, který připadne svěřenské podstatě (§ 59 n. zn. náhr. zák.): věřitelé a jiní oprávnění jdou před svěřenskou podstatou tak jako v jiných případech před vlastníkem.

Citace:

Čís. 5197. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 192-193.