Čís. 5517.

Ručení železnic (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Pokud dráha neručí za škodu požárem v osobním vagonu, byl-li požár způsoben tím, že třetí osoba vezla s sebou hořlaviny.
Soud může podle volného uvážení učiniti svá zjištění i podle některých odporujících si důkazů.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1925, Rv I 1622 25.)
Požárem ve vagoně osobního vlaku za jízdy byla popálena celá řada cestujících. Žalobní nárok jednoho z poškozených na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, poněvadž oheň vypukl tím, že dva cestující nezpozorovaným a nezpozorovatelným způsobem do vozu sebou vzali a tam umístili láhev benzinu, že benzin se vzňal, takže příhoda v dopravě byla způsobena neodvratným činem osoby třetí, za niž dráha neručí. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel, mluvě o tom, že určité skutky nebyly prokázány, totiž s jeho hlediska nebyly prokázány důkazem úplným, zneuznává úplně činnost soudu podle §u 272 c. ř. s., při které má soud podle volného uvážení, pečlivě přihlédaje k výsledkům veškera jednání a provedených důkazů posouditi, zda některý skutkový údaj má býti pokládán za pravdivý, či nikoli, a z doslovu §u 417 třetí odstavec c. ř. s. ve znění čl. IV. čís. 3 zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. vyplývá zřetelně, že soud může podle volného uvážení učiniti svá zjištění i podle odporujících si důkazů. Tvrdí-li tedy dovolatel, že něco nebylo přímo doká- záno, upírá soud možnost, aby způsobem v §u 272 c. ř. s. uvedeným výsledky průvodní a veškerého jednání volné uvažoval a podle tohoto volného uvážení dospěl k určitému zjištění.
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud uznal, že se žalovanému úplně zdařil důkaz vyviňovacího důvodu. Dovolatel praví, že oheň vznikl, že podle povahy věci to byla patrně nějaká hořlavina, asi benzin, nebo nějaká látka příbuzná, a že od něho chytl vagon. Nyní se ptá, zda by mohl s bezpečnou nadějí na vítězství žalovati ony dva cestující, že oni přinesli do vozu benzin a tím zavinili oheň, ale hned si odpovídá, že takový spor byl by ztracený již napřed, poněvadž by musil dokázati, že oni cestující tímto pro dráhu neodvratitelným způsobem vnesli do vagonu hořlavinu, že jejich vinou látka vytekla a byla zapálena, ale že by to nemohl dokázati. Z toho odvozuje, že týž důkaz, naprosto bezvadný a veškeru nejistotu vylučující, musila by podati dráha, kdyby chtěla býti vyviněna. Že nestačí pravděpodobnost, byť sebe větší, že dráha byla povinna dokázati, že požár zavinili Z. a Ž., a že toho nedokázala. Tímto provedením uplatněného důvodu dovolacího uchyluje se dovolatel podstatně od odvolacího zjištění a proto neprovádí uplatněného důvodu dovolacího v tomto směru zákonitě. Podle odvolacího zjištění žalovanému se vyviňovací důkaz podařil úplně, dovolací soud, jenž nemůže při přezkumu právního posouzení vycházeti z dovolatelových, odvolacím soudem nezjištěných tvrzení a domněnek, uznává, že se sporné věci dostalo v napadeném rozsudku právního posouzení správného.

Citace:

Čís. 5345. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 432-433.