Čís. 8927.

Úrazové pojištění dělnické.
Předpisy čl. III. a XVII. zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 207 sb. z. a n. vztahují se na všechny zřízence podniků státních a zemských, bez ohledu na to, v jakém jsou poměru k podniku; rozhodným jest, zdali služby, které zřízenec vykonává, patří k provozu podniku. Spadá sem i ten, jehož bylo poštovním pojezdným používáno jako kočího k rozvážení а k doručování poštovních balíku.
(Rozh. ze dne 2. května 1929, Rv I 1607/28.)
Žalobce byl zaměstnán u poštovního pojezdného jako poštovní vozka. An na příkaz pojezdného rozvážel balíky, byl při přechodu dráhy poraněn tím, že první vagon přijíždějícího vlaku najel nárazníky na povoz žalobce, aniž žalobce před tím slyšel pískání vlaku, nebo viděl někoho, kdo by oznamoval blížící se vlak. Žalobce dostal přiznánu pro tento úraz výnosem ministerstva pošt a telegrafů ze dne 23. září 1927, ježto utrpěl úrazem tím 100%ní nezpůsobilost k práci, roční důchod 4 476 Kč 42 h. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na železničním eráru náhrady škody, tvrdě, že jde o úraz ve smyslu zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a že žalovaný ručí žalobci nejen podle §§ 1 a 2 tohoto zákona, nýbrž i podle občanského zákona. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud vzal za prokázáno přípisem ministerstva sociální péče ze dne 6. března 1928, že toto ministerstvo sprostilo výnosem ze dne 12. ledna 1926 osoby požívající nárok na zaopatření na podkladě řádu úrazového zaopatření, uveřejněného ve Věstníku ministerstva pošt a telegrafů pod číslem 17 z roku 1926 pro případ úrazu, podle čl. III. zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 207 sb. z. a n. jest zmocněno ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem pošt a telegrafů k takovémuto opatření a jsou ve zmíněném řádu úrazového zaopatření — čís. 17 Věstníku ministerstva pošt a telegrafů — čl. I. zahrnuti i poštovní vozkové a všechny osoby, které jsou k podniku Čsl. pošta ať v přímém, ať v nepřímém služebním poměru, tedy i žalobce jako vozka poštovní, třebas že nebyl přijat do služby státem jako takovým, nýbrž jen poštovním pojezdným; do tohoto zaopatření jest zahrnut žalobce tím spíše, ježto od 1. ledna 1926 platila poštovní správa za žalobce úrazovou pojistku a ježto podle posledního odstavce cit. čl. III. nároky na zaopatření nelze smlouvou ani vyloučiti, ani obmeziti. Podle čl. I. cit. řádu úrazového zaopatření zaměstnanců podniku Čsl. pošta nemají osoby, kterým podle tohoto řádu přísluší nárok na zaopatření, proti železniční správě nároků ze zákonů ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. I toto ustanovení cit. řádu úrazového zaopatření jest oprávněno po zákonu vzhledem k ustanovení čl. XVII. třetí odstavec zák. ze dne 10. dubna 1919, čís. 207 sb. z. a n., ježto toto ustanovení čl. XVII. všem zřízencům sproštěným podle § 4 zákona úrazového pojistné povinnosti (čl. III. zák. ze dne 10. dubna 1919) a majícím podle všeobecného předpisu služebního nárok na úrazové zaopatření, oduznává nárok ze zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. (zákon o ručení železnic) proti správě jejich podniku. Poněvadž žalobce požívá úrazového zaopatření, jež mu bylo, jak nesporno a jak jest i výnosem ministerstva pošt a telegrafů ze dne 23. září 1927 prokázáno, přiznáno, a utrpěl úraz, o nějž se jedná, při výkonu své služby, a netvrdí, že šlo o případ §§ 46, 47 zákona o úrazovém pojištění dělníků, v němž by ručil podnikatel za úraz zaměstnance, jest žalobní nárok neodůvodněn. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle žalobcova názoru neposoudil odvolací soud správně věc po stránce právní, dospěv k názoru, že výnos ministerstva sociální péče ze dne 12. ledna 1926, čís. 1352/IV. čís. 1/1925 uveřejněný ve věstníku ministerstva pošt a telegrafů roč. 1926 čís. 17 vztahuje se i na žalobce, který nebyl v přímém služebním podniku »Československá pošta«, nýbrž byl zaměstnancem poštovního pojezdného S-a a že nemá nároku na náhradu škody podle § 1 zákona o ručení železnic, po případě podle předpisů zákona občanského. Podle jeho názoru zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 207 sb. z. a n. dané zmocnění ministru sociální péče (čl. III. tohoto zákona) má platnost jen pro přímé zaměstnance státních podniků, nikoli na zaměstnance nepřímé, jímž byl žalobce. Kromě toho nemá prý ono zmocnění platnost, poněvadž řečený výnos ministerstva sociální péče nebyl vyhlášen ve sbírce zákonů a nařízení, nýbrž jen ve věstníku ministerstva pošt a telegrafů, z čehož plyne, že není služebním předpisem všeobecně platným, jaký má na mysli čl. III. zákona čís. 207/1919. K vývodům těmto pak jest podotknouti, že z doslovu zákona čís. 207 z roku 1919 (čl. III. а XVII.) nelze nic vyčísti pro názor dovolatelův, že se předpisy ty vztahují jen na přímé zaměstnance podniků státních a zemských, ano se v nich mluví všeobecně o zřízencích podniků státních a zemských bez rozdílu, zda jde o zřízence přímé, či nepřímé. Poukazuje proto doslov těchto zákonných předpisů k tomu, že byli jím míněni všichni zřízenci podniků státních a zemských, bez ohledu na to, v jakém poměru byli k podniku, že je rozhodným, zda služby, které zřízenec vykonává, patří k provozu. V souzeném případě bylo žalobce používáno jako poštovního kočího k rozvážení a doručování poštovních balíků adresátům, kteréžto výkony patří zajisté k provozu pošty. Když tomu tak, byl žalobce zřízencem podniku »Československá pošta«, tedy podniku státního, a jest správným názor soudu odvolacího, že se na něho vztahují ustanovení čl. III. а XVII. zákona čís. 207 z roku 1919. Byl-li však žalobce zřízencem podniku »Československá pošta«, jest pro něho jako takového platným a závazným »Řád úrazového zaopatření zaměstnanců podniku Československá pošta«, třebaže tento řád nebyl uveřejněn ve sbírce zákonů a nařízení, nýbrž jen vyhlášen ve věstníku ministerstva pošt a telegrafů, neboť jde o služební předpis platný všeobecně pro skupinu poštovních zřízenců, k níž náležel žalobce. Správnost tohoto názoru podporována jest nespornou skutečností, že žalobcův úraz ve smyslu řečeného řádu poštovních zaměstnanců byl u dotyčných orgánů ohlášen a že žalobce přijímá roční rentu vyplácenou mu na základě tohoto řádu, po případě úrazových zákonů v úvahu přicházejících ministerstvem pošt a telegrafů.

Citace:

J-K.. Bohuš Tomsa: Masarykův zápas o právo přirozené. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1929, svazek/ročník 10, číslo/sešit 9, s. 284-284.