Čís. 4178.

Přečin podle § 27 zákona o nekalé soutěži může se dopustiti každý, i nesoutěžitel; musí tak činiti vždy za účelem soutěže, jeho jednání musí směřovati k tomu, by posice zlehčovaného podniku byla v soutěži seslabena.
Pachatel nemusí míti zájemna konkurenčním podniku; může jej zlehčovali (za účelem soutěže) i z jiných důvodů a pohnutek (závist, pomstychtivost).
Není třeba, by škoda ze zlehčování podniku zlehčovanou skutečně vznikla; stačí již možnost škody jako následek zlehčovacích údajů.
Přečin podle § 27 zák. čís. 111/1927 není deliktem výsledečným, nýbrž ohrožovacím.
Stěžuje-li se nebo podkopává-li se podnikateli úvěr, seslabuje se jeho posice v poměru soutěžitelském.
Zásada platná v řízení pro urážky na cti, že jest obžalovanému uloženo, by tvrdil a dokázal pravdivost (pravděpodobnost) závadných tvrzení, neplatí v trestním řízení o nekalé soutěži.
Nedostatek důvodů ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř.
(Rozh. ze dne 23. května 1931, Zm II 60/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. prosince 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem zlehčování podle § 27 zákona ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n. Podle § 290 tr. ř. zrušil však rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Přečinu podle § 27 zákona o nekalé soutěži může se dopustiti, jak vyplývá jasně ze slov zákona »kdo za účelem soutěže«, každý, tedy i nesoutěžitel, ovšem musí tak činiti vždy za účelem soutěže, t. j. jeho jednání musí směřovati k tomu, by posice zlehčovaného podniku byla v soutěži seslabena. Pachatel nemusí míti ani zájem na konkurenčním podniku; může konkurenční podnik zlehčovati (ovšem vždy za účelem soutěže) i z jiných důvodů a pohnutek, jako ze závisti, z pomstychtivosti atd. Z toho plyne, že pachatelem mohl býti i obžalovaný bez ohledu na to, zda jeho manželka měla podnik konkurující zlehčovanému podniku čili nic. Tím stávají se bezpředmětnými veškeré vývody stížnosti, jimiž, uplatňujíc zmateční důvod podle § 281 čís. 5 tr. ř., dokazuje, že obžalovaný neměl zájem na podniku své manželky, an podnik ten byl pronajat jiné osobě, a že obžalovaný sám soutěžitelem nebyl. Zjištění soudu, že obžalovaný napsal, pokud se týče dal napsat korespondenční lístky firmě B. a firmě L. »za účelem soutěže«, napadá stížnost, dokazujíc tím správnost obhajoby obžalovaného, že nejednal za účelem soutěže, nýbrž, by ony firmy informoval, by nepřišly u soukromého obžalobce o peníze, jednak s hlediska zmatečního důvodu podle § 281 čís. 4 tr. ř., jednak s hlediska zmatečního důvodu podle § 281 čís. 5 tr. ř. S hlediska onoho Vytýká, že nebylo vyhověno návrhu stěžovatelovu na výslech svědků Rudolfa S-ého, Miloše S-y, Tomáše B-a a Antonína C-e, pokud se týče, že nebylo o návrhu tom rozhodnuto. Návrh na výslech těchto svědků byl právem zamítnut, ani měli býti svědci ti slyšeni o různých zamýšlených, avšak neuskutečněných koupích a podnicích soukromého obžalobce, nasvědčujících jeho finanční slabosti, nebyli však vedeni o těch údajích o situaci soukromého obžalobce, jež byla uvedena v závadných třech anonymních korespondenčních lístcích, nýbrž o okolnostech úplně jiných, s tvrzením na oněch lístcích naprosto nesouvisejících. S hlediska druhého vytýká stížnost dotyčným zjištěním jednak nedostatek důvodů, jednak neúplnost, an soud nehodnotil výpověď Jaroslava Ž-a, že Ž-ovi a obžalovanému šlo jen o informování řečených firem, by nepřišly o peníze. Než soud uvádí pro dotyčné své předsvědčení, že totiž obžalovaný psal (dal napsati) ony tři lístky řečeným firmám za účelem soutěže, důvody nejen obsáhlé, nýbrž i logické, a nejsou dotyčné vývody stížnosti větším dílem ničím jiným než nepřípustným brojením proti hodnotění průvodů nalézacím soudem. Obžalovaný netvrdil, že nevěděl, že soukromý obžalobce požívá úvěru u řečených firem, a nemusil soud zvláště ještě odůvodňovati, že obžalovanému tato okolnost byla známa, najmě an zjišťuje na základě vlastních údajů obžalovaného, že obžalovaný poměry soukromého obžalobce znal, a ana se svědkem Ž-em potvrzená obhajoba obžalovaného nesla k tomu, že jim šlo o to, by firmy informovali, by nepřišly o peníze. Výpovědí Ž-ovou se soud zabývati nemusil, neboť Ž. udal jen to, co mu obžalovaný o svém úmyslu řekl. Obžalovaný však mohl před Ž-em svůj úmysl zakrývati a sděliti mu jiný úmysl, než pravý, totiž úmysl soukromého obžalobce v soutěži poškoditi. Pro to, že obžalovaný tento úmysl měl, měl soud dosti závažných důvodů, svědčících i tomu, že obžalovaný Ž-ovi svůj pravý úmysl sděliti nechtěl. Jakým úmyslem Ž. byl veden, je pro posouzení viny stěžovatelovy lhostejné. Ke skutkové podstatě přečinu podle § 27 zákona o nekalé soutěži není potřebí, by škoda ze zlehčování podniku zlehčovanému skutečně vznikla. Přečin ten není deliktem výsledečným, nýbrž ohrožovacím (stejně Rosenthal, str. 332); stačí již možnost škody jako následek zlehčovacích údajů. Čeho se údaje ty musí týkati, uvedeno v § 2 odst. 2 zákona o nekalé soutěži, jenž jest v § 27 téhož zákona citován. Tam se mimo jiné uvádějí jako takové údaje, týkající se poměrů majetkových a úvěrových, o něž podle rozsudečných zjištění v souzeném případě šlo. Každý obchodník a podnikatel až na nepatrné výjimky je nucen počítati s úvěrem. Stěžuje-li se nebo podkopává-li se podnikateli úvěr, seslabuje se jeho posice v poměru soutěžitelském, an je pak nucen opatřovati si úvěr za podmínek proti jiným soutěžitelům nepříznivějších, musí vyráběti nebo prodávati dráže, nebo se vůbec podnikání vzdáti. Nalézací soud zjistil tuto způsobilost zlehčovacích údajů obžalovaného. Tato zjištění napadá stížnost s hlediska zmatečního důvodu § 281 čís. 5 tr. ř. výtkou nedostatku důvodů, ano není v rozsudku uvedeno, z čeho jest zřejmo, že by se pro případ pravdivosti údajů stěžovatelových musily obě firmy domáhati zaplacení zboží jim na úvěr daného, a s hlediska § 281 čís. 4 tr. ř. vytýkajíc, že nebyl připuštěn důkaz výslechem informovaných zástupců firem B. a L. o tom, že tyto firmy obchodní spojení se soukromým obžalobcem nepřerušily, obdrževše korespondenční lístky, takže soukromý obžalobce škodu neutrpěl a utrpěti nemohl, a Ferdinanda V-y o tom, že mu soukromý obžalobce řekl, že nemohl žádnou škodu utrpěti, že firmy L. a B. na to nic nedaly, že chce obžalovaného potahati. Stížnost není ani tu v žádném směru, odůvodněna. Soud není povinen uváděti důvody pro samozřejmé okolnosti. Zmatek podle § 281 čís. 5 tr. ř. pro chybění důvodů je dán jen, nejsou-li pro zjištění soudu a pro jeho přesvědčení o vině nebo nevině obžalovaného žádné důvody, nebo důvody nehovící pravidlům logiky. Není však dán, zdají-li se důvody ty býti stěžovateli nedostatečnými. Soud zamítl právem nabízené důkazy, neboť týkají se nezávažných okolností. I když řečené firmy-se žalobcem styky nepřerušily, není tím ještě řečeno, že poskytované úvěry neomezily, nebo že za ně nežádaly záruky, a, i kdyby se byl soukromý obžalobce vyjádřil tak, jak uvedeno, nepadalo by to na váhu, neboť, nehledíc k tomu, že soukromý obžalobce u soudu udal, ovšem ne jako, svědek, nýbrž jen ad informandum, že byl tímto jednáním poškozen, byl by se opačným vyjádřením sám ve svém podnikání poškodil. Ostatně by pachatele vyviňovala jen abstraktní nezpůsobilost údajů škodu způsobiti, nikoliv nezpůsobilost konkrétní. Bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti.
Přezkoumav napadený rozsudek podle § 290 tr. ř., shledal však zrušovací soud, že bylo trestního zákona v neprospěch obžalovaného nesprávně použito ve směru stížností neuplatňovaném, an rozsudek nalézacího soudu nezjistil objektivní nepravdivost údajů obžalovaného v korespondenčních lístcích, a dospěl k zjištění o vědomí jejich nepravdivosti jen zřejmým omylem, že důkaz pravdy k tomuto bodu náleží obžalovanému. Otázkou objektivní nepravdivosti údajů obžalovaného se nalézací soud vůbec nezabýval, vycházeje při ostatních zjištěních z předpokladu, že udání ta jsou nepravdivá, aniž by jejich objektivní nepravdivost vůbec zjišťoval, a uváděl důvody, proč k tomu závěru dospěl. Vědomí obžalovaného o nepravdivosti těchto údajů nalézací soud sice zjišťuje, a dospívá ke zjištění tomu proto, že se obžalovaný ani nepokusil nabídnouti o nich důkaz pravdy a že dobře znal hospodářské poměry soukromého obžalobce. Z těchto okolností bylo by lze usuzovali na vědomí obžalovaného o nepravdivosti údajů, a to i, kdyby šlo jen o dolus eventualis, jen, kdyby byl nalézací soud napřed zjistil, že zprávy ty byly objektivně nepravdivé, což však rozsudek neučinil. Rozsudek nalézacího soudů dospívá však ke zjištění vědomí obžalovaného o nepravdivosti jeho údajů z mylného právního názoru, že jest obžalovanému, jako v řízení pro urážky na cti (§ 490 tr. zák.) uloženo, by tvrdil a dokázal skutečnosti, vylučující jeho vinu (trestnost), najmě pravdivost neb aspoň t. zv. pravděpodobnost závadných tvrzení, a že obžalovaný tak neučinil. Tato zásada však v trestním řízení o nekalé soutěži neplatí, nýbrž, pokud lze vzhledem k zásadě oficiálnosti a pravdy materielní, platné pro obor trestního řádu, mluviti vůbec o formálním břemenu průkazním. jest primerním důkaz se strany obžalobcovy, a, na něm záleží, by byl proveden důkaz obžalovací (viz rozh. čís. 3475 sb. n. s.). Nalézací soud se však těmito otázkami jednak vůbec nezabýval, jednak vycházel z mylného právního názoru, a zatížil tím rozsudek zmatečností po stránce hmotněprávní podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., k níž jest hleděti z moci úřední (§ 290 tr. ř.). Bylo proto rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

LAUSCHMANN, X. č. 4178. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 279-283.