Čís. 9452.

Opomenul-li dědic, přihlásivší se k pozůstalosti s dobrodiním inventáře, svolati věřitele, neztrácí právo omezeného ručení vůbec, nýbrž jen, pokud se nedržel poměru, v němž ručil pozůstalostním věřitelům. Na objemu dědicova ručení nemění nic, že neohlásil úpadek.
Dědic přihlásivší se s dobrodiním inventáře nemůže se brániti proti žalobě věřitele pozůstalosti o plné zaplacení pohledávky tím, že ostatním věřitelům již vyplatil tolik, kolik činí pozůstalostní aktiva.
Neurčil-li procesní soud v rozsudku, vydaném ve sporu o zaplacení pozůstalostního dluhu, částku, kterou má zaplatiti dědic, přihlásivší se s dobrodiním inventáře, nýbrž odsoudil dědice k placení podle postačitelnosti pozůstalostních aktiv, nebyl jeho rozsudek vykonatelným podle § 7 ex. ř. Nepodal-li dědic proti povolení exekuce na základě tohoto rozsudku rekurs, lze otázku, kolik má dědic zaplatiti pozůstalostnímu věřiteli, řešiti ve sporu o žalobě podle §§ 35 a 36 čís. 1 ex. ř.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1929, Rv I 485/29.)
Marie T-ová byla právoplatně uznána povinnou zaplatiti firmě Sch. pohledávku 1164 Kč 70 h, příslušející firmě Sch. proti otci Marie T-ové s výslovným obmezením, pokud postačí pozůstalost po otci, k níž se Marie T-ová výminečně přihlásila. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se Marie T-ová na firmě Sch. zrušení exekuce tvrdíc, že pozůstalost jest předlužena a že splátkami na dluh učinila již zadost své povinnosti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není opodstatněna výtka nesprávného právního posouzení z důvodu, že odvolací soud má pro otázku ručení žalobkyně za nerozhodné, zda použila práva ke svolání věřitelů. Podle § 815 obč. zák. má opomenutí svolání věřitelů v zápětí, že dědic, který některému věřiteli zaplatil bez ohledu na práva ostatních věřitelů na poměrné uspokojení, a když následkem toho někteří věřitelé nedojdou zaplacení pro nepostačitelnost pozůstalosti, ručí jim nehledíc k podmíněné přihlášce vlastním jměním do té míry, jak by nezaplacení věřitelé došli uspokojení, kdyby pozůstalosti podle zákonného pořádku bylo upotřebeno ke krytí všech věřitelů. Neztrácí tudíž dědic práva omezeného ručení podlé podmíněné přihlášky vůbec, nýbrž jen pokud se nedržel poměru, v němž ručil pozůstalostním věřitelům, takže neručí dále, než za to, oč platil některým věřitelům více, než měl podle zákonného pořádku. O to však ve sporu nejde, nýbrž o to, kolik žalobkyně měla zaplatiti žalované podle poměru aktiv a pasiv podle zákonného pořádku, protože nejde o přeplatek některému věřiteli. Na objemu ručení dědicova nemění nic, že neohlásil úpadek. Zákon tuto povinnost neukládá dědici s tím následkem, že by pak ručil bez omezení s dobrodiním inventáře, a zejména tam, kde by pozůstalostní majetek k úhradě výloh konkursních ani nestačil. Rovněž neprávem zastává dovolatelka názor, že dědic přihlásivší se s dobrodiním inventáře může se brániti proti žalobě věřitele pozůstalosti o plné zaplacení pohledávky tím, že ostatním věřitelům již vyplatil tolik, kolik činí pozůstalostní aktiva. Tak by zásada poměrného uspokojení všech věřitelů podle sil pozůstalosti byla nadobro zvrácena, a dědici by bylo ponecháno na vůli uspokojiti jenom některé věřitele bez zákonného pořádku. Dovolatelka důvodně se odvolává na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. června 1928 č. j. Rv I 1970/27, uveřejněné pod číslem 8182 sb. n. s., ježto v případě tam posuzovaném šlo o ručení dědice pozůstalosti ještě neodevzdané. Pravdu má dovolatelka, že jde v souzeném případě o přípustnost její exekuce a že se tato řídí obsahem rozsudku a že nejde o rozdělení pozůstalosti jiným věřitelům, ale neprávem z toho chce dovoditi, že pro její uspokojení postačitelnost pozůstalosti jest bez významu. Bylo sice věcí procesního soudu v dřívějším sporu, by určil, jakou částkou má nynější žalobkyně zaplatiti nynější žalované dluh pozůstalostní podle postačitelnosti pozůstalostních aktiv. (nál. čís. 7717, 6152 a 4925 sb. n. s.). An procesní soud částku tu neurčil v rozsudku, nebyl jeho rozsudek vykonatelným podle § 7 ex. ř., protože nebyl z něho zřejmým předmět plnění a jeho objem. Proti povolení exekuce na základě takového rozsudku mohla žalobkyně podati rekurs. Když však tak neučinila a zvolila k obraně proti exekuci žalobu, uvádějíc, že zaplatila tolik, na kolik stačila pozůstalost podle zákonného pořádku, nezbývá, než v tomto sporu rozřešiti jako otázku předběžnou, kolik žalobkyně žalované měla zaplatiti. Jsou tu tedy podmínky nejen žaloby podle § 35 ex. ř. ohledně částky zaplacené, nýbrž i žaloby podle § 36 čís. 1 ex. ř. ohledně zbytku.

Citace:

BOZDĚCH, X. Casimir Smogorzewski: La Pologne restaurée. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1928, svazek/ročník 9, číslo/sešit 5, s. 172-172.