Čís. 16026.

Připojením poškozeného jako soukromého účastníka k trestnímu řízení proti řidiči automobilu se přerušuje lhůta podle § 6, odst. 1, lit. a) autom. zák. jen proti řidiči automobilu a jeho právním nástupcům, nikoliv i proti majiteli automobilu.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1937, R II 136/37.)
Žalobkyně se na Československém státu jako majiteli státního autobusu a na jeho řidiči domáhala žalobou podanou dne 9. ledna 1935 náhrady škody, kterou utrpěla při srážce státního autobusu s osobním automobilem, k níž došlo dne 10. května 1934. Žalovaný stát namítl promlčení náhradního nároku uplatňovaného podle předpisů zák. č. 162/1908 ř. z., ježto žaloba byla podána po uplynutí šestiměsíční lhůty, stanovené v § 6 řeč. zák. Soud prvé stolice, vycházeje z názoru, že promlčení náhradního nároku, stanovené v § 6 autom. zák., bylo přerušeno s právním účinkem proti oběma žalovaným tím, že se žalobkyně připojila jako soukromá účastnice k trestnímu řízení, zahájenému proti žalovanému řidiči státního autobusu, posuzoval věc podle předpisů §§ 1, 2 a 3, odst. 4, zák. č. 162/1908 ř. z. a uznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud, zrušiv rozsudek prvého soudu, uložil mu, aby po právní moci zrušovacího usnesení dále jednal a rozhodl. V otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech: Přerušení promlčení působí, ať se stalo uznáním, nebo jiným v zákoně stanoveným způsobem, pouze vůči těm osobám a jejich právním nástupcům, mezi nimiž nastala událost promlčení přerušující (Klang, Kom. k § 1497, str. 673, Unger, System rak. práva soukr. II. sv., str. 434). V tom směru jest názor v otázce promlčení v literatuře jednotný. Připojení se žalobkyně k trestnímu řízení proti řidiči autobusu nemá tedy právních účinků proti žalovanému státu, takže při posuzování náhradního nároku proti žalovanému státu jest se říditi předpisy občanského zákoníka o náhradě škody, čímž ovšem jest důkazní břemeno přesunuto na žalobkyni. V té příčině je tedy odůvodněna námitka nesprávného posouzení po stránce právní. Prvý soud pak pochybil, spokojil-li se důkazem trestními spisy a zaujal-li opačné stanovisko. Jest pravda, že jde vůči žalobkyni o závazek solidární, avšak skutková podstata, o níž jest závazek žalovaných opřen, jest jiná u řidiče a jiná u vlastníka automobilu. Žalovaný řidič jest za škodu odpověden proto, že autobus řídil, kdežto žalovaný vlastník autobusu proto, že mu motorové vozidlo patří. Nejde tedy aspoň po té stránce o závazek totožný a nelze rozšiřovati právní účinek promlčení, postihnuvší závazek proti šoféru, již eo ipso i na závazek proti eráru jako vlastníku autobusu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Co se týká otázky, zda bylo tím, že se žalobkyně připojila jako soukromá účastnice k trestnímu řízení proti řidiči Františku S-ovi, zachováno její právo vznésti náhradní nárok podle § 6, odst. 1, lit. a) autom. zák. i proti spolužalovanému Československému státu jako majiteli autobusu, jest správný právní názor odvolacího soudu, že přerušení promlčení (připojením se k trestnímu řízení) působí jen proti těm osobám a jejich právním nástupcům, jichž se týká událost promlčení přerušující. Pro řečenou otázku nemá význam, že u majitele a řidiče automobilu jde podle § 1, odst. 6, autom. zák. o závazek solidární. Plyne to již z toho, že trestní řízení, provedené proti řidiči automobilu, nemá stejný účinek i proti majiteli automobilu. Nelze proto právní účinek, jejž má přerušení promlčení pro uplatnění náhradního nároku proti řidiči, rozšiřovati beze všeho i na závazek majitele automobilu, proti kterému nebylo trestní řízení vůbec zahájeno.

Citace:

Čís. 16026.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 504-505.