Č. 8223.

Policejní právo trestní: O subjektivním zavinění v policejním právu trestním.
(Nález ze dne 7. listopadu 1929 č. 19 284.)
Prejudiktatura: Boh. A 4525/25, 6797/27.
Věc: Heřman R. v T. proti oddělení ministerstva vnitra v Bratislavě o přestupek předpisů o cestovních pasech.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody : Rozsudkem okr. úřadu v Trstené z 21. listopadu 1924 byl st-l uznán vinným přestupkem § 15 zák. čl. 6 : 1903, jehož se dopustil tím, že jako polský státní příslušník přes vyzvání okr. úřadu nepředložil v dané lhůtě cestovního pasu předepsaného vl. nař. č. 215/21, a byl odsouzen k peněžité pokutě 40 Kč, pro případ nedobytnosti k 2dennímu uzavření. Zároveň byl st-l vyzván, aby do 14 dnů si zaopatřil předepsaný cestovní pas a podal žádost o povolení pobytu a bylo mu pohroženo, že — neučiní-li tak — bude znovu přísně potrestán.
Župní úřad v Turč. Sv. Martině rozsudkem z 23. dubna 1925 potvrdil rozsudek 1. stolice z jeho důvodů.
Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozsudek 2. stolice z jeho důvodů, avšak se změnou, že st-li byl podle § 200 polic. trest. řádu a §§ 1, 3 a 22 zák. č. 562/19 povolen odklad výkonu trestu na dobu 1 roku. Na obsah a vývody odvolání nebyl vzat zřetel, ježto obsahují okolnosti nepodstatné a nerozhodné. Zejména však okolnost, že st-l od r. 1908 bydlí nepřetržitě na území Čsl. republiky a na základě toho
podal žádost o přiznání čsl. stát. občanství ve smyslu § 9 zák. č. 236/20, není rozhodná pro zjištění jeho neviny, neboť žádost ta byla mu jako neúplná vrácena a nebyla do uplynutí lhůty stanovené ve vl. nař. č. 601/20 předložena k rozhodnutí.
Stížnost namítá, že se st-l nemohl dopustiti přestupku přičítaného mu za vinu, poněvadž to, co na něm požadují úřady, splniti vůbec nemůže. Tuto námitku vznesl st-l již v odvolání podaném proti rozsudku 2. stolice, vytýkaje, že nemůže bytí trestán pro to, co vyplniti nemůže. St-l uváděl, že žádal o propuštění ze svazku polského, že však tohoto propuštění neobdržel, ježto polská vláda ho za polského státního občana neuznává. I tato námitka byla žal. úřadem zahrnuta v nař. rozhodnutí mezi námitky nepodstatné a nerozhodné. Tento názor žal. úřadu — pokud jde o námitku posléz uvedenou — není správným.
I když při přestupcích policejních se nevyhledává zlého úmyslu, je přes to nutným předpokladem trestnosti, že čin ten lze pachateli vůbec přičítati; že je tu totiž zavinění spočívající aspoň v tom, že adresát policejní normy opomine povinnou péči, kterou na něm norma ta žádá za tím účelem, aby stav normou perhoreskovaný byl zamezen. Je-li dána objektivní podstata přestupku, jest k trestnosti pachatelově po stránce subjektivní zapotřebí aspoň zanedbání povinné péče požadované od něho tou kterou normou. St-l dovolával se k své exkulpaci toho, že nemůže vyhověti danému mu příkazu, poněvadž vláda polská ho nechce uznati za státního občana polského. Tím tvrdil st-l, že se nedopustil vůbec žádného zanedbání a dovolával se k své beztrestnosti absolutní nemožnosti plnění jemu uloženého, kterážto nemožnost se rovná ve své podstatě neodolatelnému donucení vylučujícímu trestnost i při deliktech policejních. Pak ovšem nelze zmíněnou okolnost prohlásiti za nerozhodnou a úřad byl povinen přihlédnouti k ní a o ní rozhodnouti věcně. Neučinil-li tak, vycházeje z mylného názoru o významu oné námitky, není jeho výrok v souhlase se zákonem a bylo jej tudíž zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8223. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 371-372.