Čís. 1067.
Objednal-li si kdo s výhradou úpravy textu jako majitel určité firmy inserování, může požadovati inserování téhož rozsahu i pro jiný svůj podnik, byť tento provozován byl pod jinou firmou.
(Rozh. ze dne 24. května 1921, Rv I 176/21.) b7
Objednávkou ze dne 26. října 1911 objednal žalobce, tehdy majitel firmy Ludvík Š. v L., u žalovaného vydavatelstva určitý počet inserátů za určitou cenu, aniž by udal obsah inserátu, vyhradiv si naopak volnost textování. Žalovaná objednávku v plném znění přijala. V roce 1916 koupil žalobce firmu Max G. ve V. a zaslal žalované také inserty, týkající se
výrobků této firmy, jež však žalovaná firma odmítla uveřejniti. Žalobě, by uznáno bylo právem, že žalovaná jest povinna inseráty ty uveřejniti,
procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Jde tu jedině
o spornou otázku, zdali na základě původní smlouvy dle objednacího listu
ze dne 26. října 1911 jest žalovaná firma povinna žalobci uveřejniti inseráty též pro později žalobcem koupenou firmo Max G. ve V., jejímž jest žalobce samomajitelem. Soudní dvůr, přihlížeje k obsahu závěrečného listu
ze dne 26. října 1911, žalobcem vlastnoručně podepsaného, a mimo to
razítkem jeho závodu opatřeného, v němž výslovně pro žalobce obsaženo
jest oprávnění jak ku zvětšení inserátu, tak též ku změně textu, kterýžto
závěrečný list jako žalobcova objednávka nesporně žalovanou firmou
byl přijat, potvrzen a schválen, jest toho přesvědčení, že, byť žalobce teprve později stal se majitelem firmy Max K. ve V., na základě této výhrady změny textu i zvětšení insertu, když dle přiznání žalované strany
jí předem oznámil, že se stal samomajitelem firmy Max G., k tomu byl oprávněn právě tak jako pro závod svůj v L., i když táž na jeho jméno nezní, otištění těchto inserátů požadovati a bylo proto v tomto směru žalobní prosbě vyhověno. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody:
Objednacím listem ze dne 26. října 1911 je prokázáno, že uveřejnění inserátů v počtu, velikosti a za ceny tam uvedené u žalované strany objednal
žalobce Ludvík Š. jako majitel slévárny litiny a kovů v L. Z toho plyne,
že inserce objednána byla výlučně jen pro tento závod a v jeho prospěch.
Není také sporu o tom, že žalobce v roce 1916, tedy po uzavření zmíněné
smlouvy, koupil továrnu na stroje firmy Max G. ve V. a vede továrnu tu
jako jediný vlastník pod starou protokolovanou firmou Max G. Tato firma, jak odvolatel správně uvádí, je samostatným právním subjektem,
od závodu žalobcova v L. zcela rozdílným, bez ohledu na to, že žalobce
je samomajitelem obou závodů. Není dále sporu o tom, že žalobce dle
objednacího listu ze dne 26. října 1911 vyhradil si zvětšení inserátu a změnu textu. Obě tyto výhrady mohou však dle své povahy týkati se jen
vnitřního obsahu inserátu, nikoli však osoby inserenta — objednatele,
neboť v takovém případě jde o úplně nový, od původně objednaného inserátu zcela odchylný insérát. Smlouva dle objednacího listu uzavřená netýkala se a nemohla se týkati i podniku jiného, totiž firmy Max G. od
původního objednatele odlišné a vůči němu úplně samostatné. Důsledkem
toho nemůže býti tato firma účastna práv ze smlouvy pro závod žalobce
v L. plynoucích a jedině pro ni uzavřené. Nemůže proto žalobce domáhati
se splnění této smlouvy také ve prospěch firmy Max G. Odporovalo by to též dobrým mravům a zásadě víry a věrnosti v obchodu, aby majitel
jednoho závodu využíti chtěl značných výhod smlouvy, výlučně pro tento
závod uzavřené, i pro jiný svůj závod, jinak však úplně samostatný a na
prvém nezávislý, který při uzavírání smlouvy v rukou osoby smlouvu
uzavírající vůbec nebyl a na nějž smlouvající strany ani mysliti nemohly.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Věc má se dle obsahu nesporných písemností takto: Příkaz žalobcův, daný žalované dne 26. října 1911 na uveřejňování inserátů, neudává vůbec obsahu inserátu, nýbrž místo toho obsahuje rčení, že »změna textu je dovolená«, tato objednávka pak byla dopisem žalované, zaslaným žalobci pod adresou »Ludwig Š.« ze dne 28. října 1911, v němž je v přípojce
reprodukována, potvrzena, o byl také text inserátu dle obsahu ostatní korespondence, zejména též i dopisu hned níže citovaného, žalovanou vyčkáván, pokud se týče urgován. Na to nastaly mezi stranami diference,
ježto žalobce v inserování řádně nepokračoval a žalovaná se necítila
smlouvou na dále vázána, kdežto žalobce na dodržení její trval, avšak tyto diference byly dohodou uklizeny, jak bezesporno jest, a žalovaná
dopisem ze dne 13. ledna 1918 prohlásila, že »v inserci příkazu ze dne 26. října 1911«, jenž shora citován, »pokračovati bude« a slíbila, že hned
po dojití peněz a textu s opětným uveřejňováním započne. Z toho plyne,
že inserce smluvně uzavřena byla pro žalobce pod jménem Ludvík Š. v L.
a že obsah její nikterak nebyl vymezen, nebyv ani všeobecně nijak vytčen
ani podstatnými kusy nastíněn, takže byl úplně dán do vůle objednatele (žalobce). To jest také přirozené, neboť žalované nemohlo na obsahu docela ničeho záležet, její interesy nebyly obsahem docela nic dotčeny, takže by se byl mohl týkati čehokoli, pokud se týče
kohokoli, nač ale tu ovšem nedojde, neboť se jedná jen o to, zdali objednatel Ludvík Š. může na tento závěr inserovati nejen svou slévárnu v L..
kterou už tehdáž měl, a která i v štampilkovém podpisu jeho na objednacím lístku ze dne 25. října 1911 uvedena byla, ač od žalované do jejího
potvrzení objednávky pojata nebyla, nýbrž i svou firmu Max G. ve V.,
které teprv později jako samomajitcl nabyl. Ovšem že tuto otázku dlužno
potakati, když obsah inserátů úplně do jeho vůle dán byl a závěrka ze dne 26. října 1911, kterou se to stalo, dopisem žalované shora citovaným
ze dne 13. ledna 1918 reaktivována byla. Jestliže žalobce inserovati chce
pro svou firmu Max G ve V., též to je pořád jen pro něho, původního
objednatele Ludvíka Š. v L., jemuž ta firma náleží, jsouc součástkou jeho
majetku a srovnává se to tedy úplně s obsahem uzavřené a posud platně
trvající smlouvy, takže výtka, kterou vrchní soud žalobci činí, že nárok
jeho je proti zásadě věrnosti a víry, není na místě, a spíše by stíhala žalovanou stranu, která smlouvě nechce dostáti pod záminkou, že prý inscrci
na jiného přenášeti nelze. Vždyť přece se nepřenáší, vždyť žalobce chce jí užívati pořád jen pro svou osobu, která ovšem také nese kupecké jméno
Max G. (čl. 15 obch. zák.): je to pořád táž jedna osoba, vystupující v různých svých majetkových zájmech pod dvěma jmény, a nejsou to nijak dvě
osoby, neboť jméno osobu nečiní. Žalovanou neobrání ani to, že nyní jsou
inseráty dražší, neboť to si měla rozmyslet, než odeslala dopis ze dne 13. ledna 1918. Jestliže tedy vrchní soud praví, že žalobce objednal inserát
jako majitel slévárny v L. jen pro tento závod a v jeho prospěch, a že nemůže tedy inserovati pro svou firmu Max G. ve V., která prý je samostatným právním subjektem od závodu v L. zcela rozdílným, a že výhrada textových změn v inserátě může se týkati jen obsahu inserátu, nikoli však osoby inserenta, ježto prý by šlo o docela jiný insérát, je to
z části v odporu s obsahem citovaných dokumentů a z části nesprávné právní posouzení, jež vrcholí zejména v představě, jakoby to byl inserent jiný, když žalobce bude inserovati pro svůj podnik v L. a jiný, bude-li inserovati pro svou firmu ve V. Oba uplatňované důvody odvolací čís. 3 a 4 § 503 c. ř. s. jsou tedy dány a bylo proto tak rozhodnouti, jak se stalo.