Čís. 1041.
Neplatna jest úmluva, jíž dodavatel vymínil si zvláště placení daně
z obratu, leč by šlo o dodávku, ujednanou před 1. lednem 1920 neb o dodávku věcí, pro něž jsou stanoveny zákonné sazby.
§u 1432 obč. zák. poslední případ lze použíti jen v tom případě, kdy někdo plní, nejsa nijak v pochybnosti o tom, že plniti není povinen.
(Rozh. ze dne 3. května 1921, Rv I 154/21.)
Žalovaný koupil dne 4. února 1920 od žalobce stroje za 42.274 K 56 h; peníz 41.460 K splatil po částkách, zbytek 814 K 56 h byl vybrán dobírkou.
Dne 17. dubna 1920 koupil žalovaný od žalobce opětně stroje za 52.446 K 85 h, za něž splatil 51.503 K 07 h, takže zbývalo doplatiti 937 K 78 h. Před
uzavřením smluv umluvily strany, že daň z obratu nahradí kupitel. V obou účtech byla daň z obratu zvláště uvedena úhrnným penízem 937 K 78 h
(418 K 56 h a 519 K 22 h). Proti žalobě o zaplacení nedoplatku namítal
žalovaný, že 519 K 22 h, vypadajících na daň z obratu za druhou dodávku,
nezaplatil proto, že byly žalobcem neprávem zvláště zaúčtovány jako daň
z obratu; peníz pak 418 K 56 h vybral si prý žalobce dobírkou neprávem
a to z téhož důvodu, pročež jej proti žalované pohledávce namítá. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Jde tu pouze
o řešení otázky, zda úmluva o přesunu daně z obratu jest přípustnou a
právně účinnou, či zda kupitel může, třebas tu taková úmluva byla, odepírati zaplacení daně z obratu po případě zaplacenou daň zpět požadovati.
Soud má za to, že z § 12 zákona ze dne 11. prosince 1919, čís. 658 sb. z. a n. vychází, že zákonodárce nechtěl takovou úmluvu připustiti. Neboť, kdyby byl zákon chtěl vyloučiti změnu v osobě povinného pouze vůči
bernímu úřadu, muselo by znění zákona zákaz obmezovati na tento poměr,
čemuž však tak není. Odvolání se jedné strany vůči druhé na úmluvu
takovou jest nepřípustné, pročež bylo srážkovou, pokud se týče namítanou položku uznati oprávněnou a žalobu zamítnouti. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: § 12 zákona ze dne 11. prosince 1919, čís. 658 sb. z. a n. zní: »Podnikatel jako platitel daně není oprávněn
zvláště súčtovati daň osobě mající nárok na dodávku nebo výkon dani
podléhající. Odběratel dodávky není oprávněn daň, připadající na další
zcizení, sraziti s úplaty, účtované jeho dodavatelem. Na ujednání, tomuto
ustanovení odporující, nemůže se platitel daně, pokud se týče v posledním
případě odběratel odvolávati. Při dodávkách a pracovních výkonech
smluvených před 1. lednem 1920, avšak prováděných po 1. lednu 1920,
jest platitel daně oprávněn daň zvláště súčtovati a smluvenou cenu o daň
zvýšiti«. Jen v tomto případě zabývá se zákon přesunem; jmenovitě nezapovídá nikde přesun všeobecně. Shora uvedené znění zákona vykládá
odvolací soud takto: Všeobecně není zakázáno, přesunouti daň na odběratele neb objednatele; jest tudíž přesun přípustným, leč nesmí se státi
způsobem, uvedeným v § 12. Váhu dlužno klásti na slůvko »zvláště«. Nebylo-li tudíž mezi dodavatelem a odběratelem ničeho umluveno o tom,
kdo má daň hraditi, nesmí se zvláště započítati. Ani odběratel není oprávněn při dalším prodeji koupeného zboží peníz, vypadající na daň z obratu,
odpočítati od úplaty, jak mu byla jeho dodatelem vypočítána. Úmluva proti tomu směřující jest neplatnou. Z vysvětlivek k zákonu vyplývá, že daň z obratu jest vypočítati z celé úplaty, již byl prodatel obdržel. Tohoto úmyslu zákona nebylo by dosaženo, kdyby zmíněné úmluvy byly
přípustny, poněvadž by pak daň z obratu postihla pouze část úplaty. Pouze
z tohoto důvodu byl přesun daně obmezen. To vyplývá jmenovitě z druhé věty § 12, jak shora uvedena. Kdyby zákon chtěl přesun vůbec vyloučiti
byl by jej zkrátka prohlásil nepřípustným. Zákon chtěl však pouze učiniti
neškodnými jisté machinace. Dalším dokladem pro přípustnost přesunu
daně jest též výnos min. financí ze dne 6. července 1920, čís. 37.484 20
dle něhož lze i při dodávkách zboží, pro něž stanoveny jsou směrné ceny.
přiraziti daň z obratu ke kupní ceně, aniž by dodatel dostal se v rozpor se zákonem. Je-li tu přípustným přesun daně dokonce pro zboží o směrných
cenách, tím spíše dlužno míti za to, že jest přípustným i pro ostatní zboží.
Nemůže si tudíž žalovaný daň srážeti, pokud se týče ji zpět požadovati.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Právem vytýká žalovaný odvolacímu soudu s hlediska dovolacího
důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s., že mylně vyložil ustanovení § 12 zákona o všeobecné dani z převodu statku a z pracovních výkonu ze dne 11. prosince 1919, čís. 658 sb. z. a n. Pravdu má ovšem odvolací soud v tom, že zákon
dopouští, by podnikatel daň přesunul, a že těžisko řečeného zákonného
ustanovení spočívá v zákazu, daň zvlášť účtovati. Nelze však přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu v tom, že byl by v zákoně míněn
jen případ, kde mezi stranami nebylo úmluvy o tom, kdo má daň hraditi,
a dodavatel ji chce odběrateli zvlášť započítati. Co bylo zákonodárcovým
úmyslem, vysvítá zcela nepochybně ze zprávy finančního výboru (tisk 1908), kde se praví: »Vládní osnova dopouští, by podnikatel daň přesunul, avšak zapovídá, by ji zvlášť účtoval, nutí ho tedy, by daň
započítal do ceny. Se stanoviska státu jest toto ustanovení zcela pochopitelné, poněvadž při této metodě neuvědomuje si konsument, že a jakou daň platí. Jest to metoda všech nepřímých daní. Naproti
tomu je zájem obchodníka, by daň nejen přesunul, nýbrž též, by ji směl zvláště súčtovati a tím
odsunul vůči konsumentovi zodpovědnost za zvýšení ceny na stát. Zájem státu v tomto případě
dlužno považovati za vyšší, přes opačné návrhy obchodních a živnostenských komor (str. 21 Db)«. Hledí-li se takto na věc, příčí se zákonu všeliké ujednání, dle něhož má představa ceny a daně zůstati isolována, tudíž
zejména ujednání, dle něhož úplata, jíž má se dostati podnikateli, jest rozčlánkovaná na smluvenou cenu a na obnos daně. Jedině přípustnou formou
přesunutí daně jest její zakalkulování do úhrnkem vymíněné úplaty. Zcela ve shodě s tímto stanoviskem jest jednak ustanovení druhého odstavce
§ 12 citovaného zákona, jednak výnos ministerstva financí, k němuž
poukázáno v důvodech rozsudku druhé stolice. Také v těchto případech
mělo přesunutí daně býti umožněno. To nemohlo se však dle přirozené
povahy věci státi formou, již zákon jedině považuje za přípustnou, to jest zakalkulováním do ceny, poněvadž šlo v případech § 12, odstavec druhý zákona o cenu, před působností zákona již smluvenou, v případech
výnosu ministerstva financí pak o ceny, vázané normami (taxami, maximálními cenami), tudíž i v tom, i v onom případě o ceny, zakalkulováním .329
daně nezměnitelné. Setrvati i pro tyto případy na zásadě prvého odstavce § 12 zákona, bylo by znamenalo, daň dodavatelům v těchto případech
definitivně uložiti, což však bylo by se příčilo zásadnímu hledisku zákona
o přesunutelnosti daně. Byla proto výjimečně pro tyto případy připuštěna
možnost, daň zvlášť súčtovati. To stalo se dílem tak, že k doplňujícímu návrhu v 97. schůzi Národního shromáždění (těsnopisecká zpráva str. 2872) připojen k § 12 zákona nynější jeho odstavec druhý jednak tím, že byla finančním výborem navržena (zpráva finančního výboru, tisk 1908, str. 27 С »Závěr« I.) a Národním shromážděním přijata tato resoluce:
»Vláda se vyzývá, by vzhledem k dani z převodu statků a z pracovních
úkonů podle tohoto zákona, kterážto daň se nesmí zvláště súčtovati, ač
se dovoluje přesunouti ji, přiměřeně upravila zákonné normy cenové, poněvadž v případě zákonných cen nemají podnikatelé možnosti daň přesunouti« (k tomu viz odůvodnění na str. 22. téže zprávy). Dle toho, co
bylo uvedeno, nemůže žalující strana odvolávati se na úmluvu o dani
z obratu, jak předchozími stolicemi byla zjištěna, a nesmí následkem toho
daň, nezakalkulovavši jí do ceny, na žalovaném požadovati. To platí i
o penízi 418 Kč 56 h, jenž jako daň na prvou dodávku byl zaplacen. Nelzet souhlasiti s odpůrkyní dovolatelky v jejím právním stanovisku, že prý nárok žalovaného na vrácení onoho peníze dlužno posuzovati dle § 1422 a nikoli dle § 1431 obč. zák. Prv řečené ustanovení platí jen pro případ, kde někdo plní, nejsa nijak v pochybnosti o tom, že plniti není povinen.
Tu jde v jádru věci o zahalené darování a nemá proto kondikce místa.
O takovýto případ zde však nejde. Jest nesporno, že žalovaný na fakturovanou cenu 42.274 K 56 první dodávky zaplatil nejprve 41.460 K, zbytek
514 K 56 h pak že byl u něho vyzdvihnut dobírkou. Za toho stavu věci
nelze přejíti k dennímu pořádku přes tvrzení žalovaného, jenž vysvětluje
zaplacení celého zbytku 814 K 56 h tím, že jednalo se mu prostě o to, by dostal zboží, na které již tak značný peníz byl zaplatil. Ostatně jest ze
stanoviska předchozích stolic a obou sporných stran jasno, že výklad
§ 12 cit. zákona nebyl tak na snadě, by bylo lze o žalovaném tvrditi, že
platil, ač mu dosah tohoto zákonného ustanovení byl již tehda zcela jasným.