Čís. 1143.
Pozůstalost, ohledně níž považují se odkazovníci podle § 726 obč. zák. za dědice, není odúmrtí.
Tohoto práva požívají odkazovníci nejen tehda, když zákonní dědici dědictví odmítnou, nýbrž i tehda, když není zde osob, na něž omezena jest dědická posloupnost ze zákona.
(Rozh. ze dne 2. srpna 1921, R I 819/21.)
Zůstavitel pořídil o celém svém jmění dovětkem, jenž byl jím vlastnoručně podepsán a opatřen podpisy čtyř svědků. Zákonní dědicové se k pozůstalosti nepřihlásili, přihlásili se však odkazovníci a finanční prokuratura, uplatňujíc právo státu na odúmrť. Pozůstalostní soud poukázal finanční prokuraturu na pořad práva. Rekursní soud usnesení
potvrdil. Důvody: Stížnost finanční prokuratury správně uvádí, že tu
není ani dědiců zákonných ani testamentárních, jelikož poslední pořízení
jest dovětkem. V případu takovém jest dle § 726 obč. zák. odkazovníky
pokládati dle poměru jich odkazů za dědice. Odkazovníci, v dovětku tom
uvedení, také za dědice ve smyslu § 726 obč. zák. se přihlásili a byly přihlášky ty na soud přijaty. Tím odkazovnici ti předcházejí fisku. Dovětek
ze 6. srpna 1913, jest jak již soud prvé stolice uvádí, formálně správně dle zevnější formy ve smyslu zákonných předpisů vyhotoven (§§ 577 a 579 obč. zák.), neboť jest zůstavitelem a čtyřmi svědky podepsán. Pokud
neplatnost dovětku sporem prokázána nebude, náleží dle něho pozůstalost
projednati a byla právem stěžovatelka s návrhem na odevzdání pozůstalosti jako odúmrtě státu poukázána na pořad práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle vývodů dovolacího rekursu nemá tu prý místa ustanovení § 726 obč. zák., protože § ten předpokládá, že se zákonní dědicové dědictví
vzdali, kdežto v tomto případě vůbec není oprávněných dědiců zákonných.
Podle §§ 760 (I. nov. § 73) obč. zák. arci připadne pozůstalost jako odúmrť
státu, není-li nikoho k dědické posloupnosti oprávněného, nebo jestliže
nikdo dědictví nenabývá; tímto rčením mělo býti podle zprávy komise
o návrhu zákona, všeobecný zákon občanský změňujícího a doplňujícího,
vyjádřeno, že také legatáři podle § 726 obč. zák. vylučují právo odúmrtě.
Marginální rubrika tohoto § mluví sice jen o vzdání se dědiců, ale hned
z prvé věty tohoto § je zřejmo, že slovem tím míněny jsou též případy,
v starším učení také jako nutné vzdání se označované, kde dědic pozůstalost přijati nemůže. Proto není v patrném odporu se zákonem názor předchozích soudů, že předpis posl. věty § 726 obč. zák. o mimořádném dědickém právu legatářů platí nejen tehdy, když se zákonní dědicové práva
dědického vzdají, nýbrž také tehdy, když tu není osob, na které jest dědická posloupnost zákonná podle § 731 (I. nov. § 60) obč. zák. obmezena.
V příčině platnosti poslední vůle předchozí soudové právem poukázali
k tomu, že pozůstalostnímu soudu vzhledem k předpisu § 2 čís. 7 nesp. pat.
nenáleží rozhodovati v řízení nesporném, zdali tato poslední vůle pro nezjevné vady jest neplatnou, zdali totiž zůstavitel nebyl při rozumu anebo
zdali před třemi způsobilými svědky, z nichž aspoň dva byli zároveň
přítomní, výslovně neprohlásil, že spis obsahuje jeho poslední vůli; poslední vůle jest zůstavitelem a čtyřmi svědky podepsána a pozůstalostní
soud ve smyslu § 123 nesp. říz. do té doby, než o platnosti poslední vůle
bude ve sporu rozhodnuto, právem za dědice pokládal legatáře, kteří se
podle § 726 obč. zák. a druhého odstavce § 121 nesp. říz. k dědictví přihlásili. Pravost a platnost poslední vůle zprvu sice popírali domnělí dědicové zákonní, ale pak ji podle protokolu ze dne 22. března 1921 výslovně
za pravou a platnou uznali právě tak jako ostatní odkazovníci. Tito přihlásili se k dědictví podle poslední vůle podle zevnějšku platné a proto
posud nelze tvrditi, že tu jsou předpoklady, za kterých pozůstalost jako
odúmrť podle § 760 obč. zák. a § 130 nesp. říz. připadá státu.