Č. 3945.

Dávka z přírůstku hodnoty (Slovensko): Podle které doby jest dle dávkového řádu města Bratislavy stanovit cenu nabývací?
(Nález ze dne 25. září 1924 č. 11232).
Věc: Hermína V. a Alžběta F. v Bratislavě proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska ohledně dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lek z výroku odvolacího výboru pro dávku z přírůstku hodnoty v Br. z 9. prosince 1922, jímž zamítnuto bylo jejich odvolání z platebního rozkazu stran dávky z přírůstku hodnoty.
Námitky stížnosti vrcholí v tom, že nabývací cenu nemovitostí provdaných dne 25. srpna 1921 počítati jest nikoli podle stavu dne 1. ledna 1900, nýbrž z roku 1915, kdy prodávající nabyly prodané nyní pracely dědictvím po svém otci, ježto dávk. řád města Br. vstoupil v život se zpětnou platností od 30. července 1916 a nelze tudíž při nemovitosti té, nabyté dědictvím v roce 1915, mluviti o nabytí prostém dávky podle § 12 a důsledně i dalším zcizení po rozumu § 18 téhož řádu.
Ns nemohl vývodům těm přisvědčiti.
Podle § 1 dávk. řádu města Br. platného v době, o niž jde, jest předmětem dávky přírůstek hodnoty nastavší v době po 1. lednu 1900. Podle § 12 nevybírá se dávka v případě dědictví nebo darování v přímé linii a podle § 18 při dalším zcizení nemovitostí nabytých způsobem v § 12 uvedeným bez placení dávky, jest dávku vyměřiti na základě ceny v době posledního, podle dávkového řádu »k dávce povinného« převodu. Spadá-li pak tento převod, k němuž jest jako k dávce povinnému hleděti, před 1. leden 1900, platí za nabývací cenu hodnota k 1. lednu 1900 (§ 3).
Porovnání těchto předpisů připouští pouze jeden výklad a závěr, že totiž přírůstkem dávkou povinným jest zásadně zvýšení ceny nastavší po 1. lednu 1900; — že z převodů, při nichž se dávka vybírá, vyňaty jsou převody uvedené v § 12, aniž však tím bylo ustanoveno, že přírůstek vzešlý od 1. ledna 1900 do dne převodu v § 12 zmíněného je od dávky vůbec osvobozen, nýbrž pouze, že vybírá se teprve při převodu pozdějším, jiné povahy, než má na mysli § 12, a že předchozí převod, nastavší podle § 12 při vyměření dávky u příležitosti převodu pozdějšího, jak statut praví, převodu dávkou povinného, zůstává vůbec nepovšimnut, ježto k cíli zjištění přírůstku v poměru k ceně zcizovací, jíti jest nazpět až k převodu náležejícímu ke kategorii jiné, než uvedena jest v § 12, případně až k 1. lednu 1900.
Namítá-li stížnost proti tomuto výkladu, že dávkový řád platí teprve od července 1916, jest námitka ta bez významu, ježto by se mohla týkati pouze otázky, které převody jsou, jak řád praví, dávkou povinné a mohou tudíž sloužiti úřadu za podnět k vyměření dávky, aniž se však okolnost ta dotýká otázky v daném případě sporné a vyřešené v § 1 positivním způsobem, ke které době jest hleděti jako k době počáteční za účelem zjištění, zda a jaký přírůstek zde jest.
V daném případě je nesporné, že st-lky nabyly nemovitosti dědictvím v přímé linii, tudíž způsobem uvedeným v § 12, k němuž tedy po rozumu § 18 nebylo vůbec hleděti a je zde případ, který podle cit. § 18 při dalším zcizení nemovitosti takto nabyté jest jíti nazpět k poslednímu převodu, jejž podle dávk. řádu pokládati jest za převod dávkou pcvinný, resp. podle 31. odst. § 3 ke dni 1. ledna 1900, ježto onen převod stal se nesporně před tímto dnem.
Postup žal. úřadu vycházejícího z téhož skutkového i právního základu odpovídá tudíž oné normě a není zde nezákonitosti st-lkami vytýkané. —

Citace:

č. 3945. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 449-450.