Čís. 1322.

Na obci (na Moravě) nelze se domáhati splnění smlouvy, jíž obec zcizila část obecního majetku dříve, než-li smlouva byla písemně vyhotovena a schválena zemským výborem.
U řádných soudů nelze nastupovati na obec, by předložila zemskému výboru ku schválení osnovu kupní smlouvy.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1921, Rv II 287/21.)
Obecní zastupitelstvo usneslo se prodati žalobkyni obecní pozemek, usnesení to však nebylo dosud schváleno zemským výborem, ba příslušná osnova smlouvy nebyla mu dosud ani k uschválení předložena. Žalobu kupitelky, by obec uznána byla povinnou vydati jí pozemek a předložiti kupní smlouvu zemskému výboru ku schválení, oba nižší soudy zamítly. Důvody: Smlouva s obcí, jíž tato zcizuje část obecního majetku (§ 97 moravského zems. zákona ze dne 15. března 1864, čís. 4 z. zák.) vyžaduje k platnosti: 1. písemné formy (§ 884 obč. zák.) a 2. schválení zemským výborem (úkon veřejné správy). Nejsou-li obě tyto podmínky splněny, není závazku obce ku prodeji. Co strany před tím umluvily, nemá právního účinku, dokud smlouva není písemně vyhotovena, zemským výborem schválena a spolusmluvník o schválení uvědomen. Spolusmluvníku nelze přiznati »právo«, by smlouva byla schválena, nemůže se schválení domáhati žalobou. Obec nemůže býti poháněna k urychlenému usnášení se ve smyslu doplňků, nařízených dozorčím úřadem. Naprosto nejsou pak soudy povolány, by vynucovaly takové správní úkony obce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, pokud šlo o nárok na dodržení kupní smlouvy, pokud pak se žalobce domáhal toho, by obec byla uznána povinnou předložiti ku schválení osnovu kupní smlouvy zemskému výboru, zrušil rozsudky předchozích soudů i s posavádním řízením a žalobu odmítl.
Důvody:
Dovolání, uplatňující dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., není odůvodněno, pokud brojí proti tomu, že žaloba na dodržení kupní smlouvy byla zamítnuta. Dovolací soud sdílí v tomto směru právní názor druhé stolice a poukazuje dovolatelka na důvody napadeného rozsudku, jež jsou v podstatě správné a nebyly vyvráceny spisem dovolacím. K jeho vývodům se připomíná, že usnesení obecního zastupitelstva ze dne 28. března 1920, jež žalobkyně položila za základ žalobě, zemským výborem nebylo schváleno, naopak zrušeno, neboť z jeho rozhodnutí ze dne 28. dubna 1920 je zřejmo, že žalované obci bylo uloženo, by dosavadní jednání doplnila a o této záležitosti, zvláště o přiměřenosti kupní ceny a vůbec o prospěšnosti zamýšleného prodeje znovu rozhodla. Prozatím nelze tedy mluviti o platné kupní smlouvě a proto druhá stolice právem v tomto kuse potvrdila rozsudek prvého soudce. Řešení dalšího nároku žalobkyně, že žalovaná obec soudním rozsudkem má býti donucena, by předložila ke schválení osnovu kupní smlouvy zemskému výboru, nepatří na pořad práva, neboť tuto povinnost obce nutno posuzovati s hlediska veřejného práva, totiž s hlediska obecních zřízení, dle kterých dohled na činnost obcí v samostatném i v přeneseném oboru působnosti přísluší nadřízeným úřadům správním. Domnívá-li se žalobkyně, že žalovaná obec v této záležitosti nedostává svým zákonným povinnostem, nechť podá stížnost na zemský výbor. Soudním rozsudkem a soudní exekucí nelze donutiti obecní zastupitelstva, by plnila své veřejnoprávní závazky, zakládající se na veřejnoprávním podřízení pod vyšší úřady správní. Slušelo se proto rozsudky nižších stolic a předchozí řízení ohledně zmíněného žalobního nároku dle § 42 j. n. a dle §§ 477 č. 6, 478 odst. 1, 503 č. 1 a 513 c. ř. s. z moci úřední zrušiti a žalobu v tomto kuse odmítnouti.

Citace:

Čís. 1322. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 842-843.