Čís. 1309.

Patrno-li, že způsob opravného prostředku, jehož bylo nejen dle jména, nýbrž dle celého obsahu podání skutečně použito, zvolen byl stranou úmyslně, vyřídí se opravný prostředek dle této zjevné vůle strany a odmítne se jako nepřípustný, bylo-li ve volbě pochybeno.
Pochybil-li soud ve formě rozhodnutí, lze opravný prostředek přizpůsobiti buď formě, v níž bylo rozhodnutí vydáno, nebo formě, v níž soud dle zákona byl by měl rozhodnouti.
(Plenární rozhodnutí ze dne 28. listopadu 1921, č. pres. 1210/21.)
U odvolacích, pokud se týče rekursních soudů právě tak jako u nejvyššího soudu dochází k různosti názorů o tom, jaký význam jeví pochybená volba opravného prostředku. Případy, o něž se jedná, lze zařaditi do dvou skupin. Jedna zahrnuje v sobě případy, kde soud rozhodl ve formě, zákonem předepsané, ale opravný prostředek nepřimyká se co do svého způsobu formě soudního rozhodnutí, druhá skupina chová v sobě případy, kde sám soud pochybil ve formě rozhodnutí. By docíleno bylo jednotnosti soudního rozhodování, předložil první president nejvyššího soudu věc plenárnímu senátu, jenž usnesl se na shora uvedených právních zásadách.
Důvody:
A. Prvá skupina. Případy, náležející do této skupiny, jsou dvojího druhu: 1. Obsah podání nezůstavuje o tom pochybnosti, že straně tanul na mysli a chtěl jí býti použit zákonem předepsaný způsob opravného prostředku, strana však opravný prostředek pojmenovala neb upravila nesprávně. 2. Z obsahu podání jest patrno, že strana vědomě, úmyslně použila toho způsobu opravného prostředku, jakým podání obsahově skutečně jest. K čís. 1. Tyto případy nezavdají nyní, hledíc k výslovnému předpisu § 84 odst. 2 c. ř. s. v doplněném doslovu dle novely o úlevách soudních, příčiny k pochybnostem. Zde jedná se vskutku jen o pouhé nesprávné pojmenování, pokud se týče ustrojení opravného prostředku. K čís. 2. Mínění se rozcházejí. Jedni i v úmyslné volbě nesprávného způsobu opravného prostředku shledávají nezávažný formální poklesek, jiní odmítají opravný prostředek jakožto nepřípustný. Dlužno rozhodnouti se pro tento druhý výklad zákona. Na tyto případy nelze použíti předpisu § 84 odst. 2 c. ř. s. Nejedná se zde o pouhé nesprávné pojmenování neb ustrojení opravného prostředku, jenž stranou dle její volby správně byl pojmenován a ustrojen. Stanovisko soudu k těmto případům dlužno hledati v poměru soudu a stran ku předpisům procesuálním. Předpisy ty jsou předpisy veřejnoprávními, mají ráz předpisů nutkavých a lze uchýliti se od nich pouze tam a potud, kde a pokliď zákon soudu nebo stranám to dovoluje ať výslovně, ať tím, že souhlas lze u zákonodárce předpokládati. Právo procesní přesně stanoví, jakým způsobem lze a nutno dovolati se činnosti soudů a v jaké formy tato činnost soudů se má přiodívati. Není zásadně dovoleno, ani stranám, by samovolně zvoleným způsobem činnost soudů vyvolávaly, ani soudu, by dal se jinými cestami, než jaké mu jsou procesuálními předpisy vytýčeny. Soud ve sporném řízení není ochráncem a opatrovníkem stran, jemu není dovoleno, by k vůli hmotnému právu obětoval právo formelní. Lze-li snad soudu v oboru hmotného práva alespoň do jisté míry zjednati oproti strnulé přísnosti zákona průchodu zásadám slušnosti a vyšší spravedlnosti, není mu dovoleno, by za týmž účelem slevoval z toho, co právem procesním jest nakázáno. Procesuální liknavost a neobezřetnost jedné strany má v zápětí formelní právní účinky, z nichž nabývá práv odpůrce a jichž mu ze soudcovy blahovůle vůči druhé straně nelze odejmouti. Soudní řízení jest ústrojným celkem. Uvolnění některé podstatné součástky tohoto ústrojí vedlo by k uvolnění celého ústrojí, ze spořádaného soudního řízení stala by se libovolná, neuspořádaná změť, těžce ohrožující právní bezpečnost a právní jednotu. Civilní řád soudní jasně praví, kde toho kterého opravného prostředku lze a nutno použíti. Volila-li strana nesprávný způsob opravného prostředku, dovolává se přezkoumací činnosti opravné stolice způsobem, kterým této přezkoumací činnosti nelze dle zákona vyvolati, opravné stolice nebylo se dovoláno vůbec a nutno pochybeně zvolený opravný prostředek jako nepřípustný odmítnouti. Soud není oprávněn, by pochybenou volbu opravného prostředku straně prominul. Tím osoboval by si právo, jehož mu zákon nikde nepřiznává (viz Klein, Vorlesungen, stránka 299). Otázka, jaký opravný prostředek tanul straně na mysli a zda vědomě, úmyslně volila tento opravný prostředek, jest již otázkou kasuistiky případů.
B. Druhá skupina. Namnoze jeví se sklon, odmítati opravný prostředek i tehda, když byl přizpůsoben skutečně použité formě soudního rozhodnutí, i tehda, když přizpůsoben byl té formě soudního rozhodnutí, již mělo by bývalo býti použito. V onom případě poukazuje se k tomu, že poklesek soudu ve formě neopravňuje stranu, by v téže chybě pokračovala, v druhém případě upírá se straně právo, by opravovala chybnou formu soudního rozhodnutí a dle toho volila způsob opravného prostředku. Již tato změť názorů ukazuje, že ani ta ani ono stanovisko není udržitelným. Přizpůsobí-li strana opravný prostředek chybně volené formě soudního rozhodnutí, jedná formálně úplně správně. Zákon káže jí, by z rozsudku se odvolala, proti usnesení podala rekurs atd. Bylo by ničím neodůvodněnou tvrdostí, kdyby za poklesek soudu byla trestána strana, která při opačném postupu vydána jest nebezpečí, že bude opravný prostředek odmítnut, poněvadž nepřimyká se formě rozhodnutí, jíž soud skutečně, byť i mylně, byl použil. S druhé strany byl by sklon k tomu, odmítati opravný prostředek, zvolený nikoliv dle chybně použité, nýbrž dle zákonem předepsané formy soudního rozhodnutí pokusem, nutiti stranu k tomu, by následovala soud na chybně zvolené cestě, dávati tomuto poklesku schválení a činiti ho nedotknutelným. Také zde jest strana na rozcestí, z něhož by vlastně nebylo východiska (viz Hora, Odvolání, stránka 12 a 13).

Citace:

Čís. 1309. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 820-822.