Čís. 1170.
Vyrovnávací řád (cís. nařízení ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák.).
I odročené stání musí spadati ještě do 90denní lhůty a nesmí žádným
způsobem býti položeno za její mez. Rozhodnutí ministerstva o prodloužení lhůty jest pro rozhodnutí soudu předurčujícím.
Vyrovnávací řízení trvá, dokud zastavovací usnesení soudu nenabylo právní moci, lze však v něm pokračovati pouze potud, pokud 90denní lhůta neuplynula, pokud se týče pokud její prodloužení bylo již povoleno.
Návrh na prodloužení lhůty jest učiniti za trvání řízení vyrovnávacího, třeba již lhůta byla uplynula.
(Rozh. ze dne 9. září 1921, R I 1136/21.)
Vyrovnávací řízení zahájeno bylo dne 13. dubna 1921, vyrovnávací
rok konán 21. května a 25. června 1921 a odročen pak na neurčito následkem podnětu dlužníka a vyrovnávacího správce na prodloužení 90denií
lhůty § 56 čís. 1 vyr. řádu. O tomto podnětu slyšeno 9. července 1921
věřitelstvo a podal pak soud vyrovnávací zprávou ze dne 11. července
1921 motivovaný návrh ministerstvu spravedlnosti na prodloužení lhůty
té o dalších 90 dní. (Návrh tedy podán před uplynutím původní zákonné
90denní lhůty, která končila teprve 12. července 1921.) Ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem obchodu výnosem ze dne 4. srpna
1921, došlým na soud 6. srpna 1921, návrhu tomu nevyhovělo, načež
soud usnesením ze dne 6. srpna 1921 vyrovnávací řízení vedle § 56 čís. 1 vyr. ř. zastavil. V další zprávě k příkazu téhož ministerstva podané
ze dne 14. srpna 1921 soud na návrhu svém setrval, prohlásiv, že
ho má i nadále za odůvodněný. Dne 15. srpna 1921 podali dlužník a 5 věřitelů do onoho zastavovacího usnesení rekurs, v němž uplatňovali též, že dlužník podal do výnosu ministerstva, prodloužení lhůty nepovolujícího, rozklad, a připojili opis rozkladu toho, v němž žádáno, aby vyneseno bylo rozhodnutí nové, nyní povolující, a to po dohodě
nejen s ministerstvem obchodu, nýbrž i sociální péče, financí a zahraničního obchodu, která prve byla pominuta, což prý je vadou. Zda a jak
o této žádosti rozhodnuto, nebylo ze spisů patrno. Soud rekursní
pominul úplně tuto otázku a vyhověl rekursu tak, že usnesení zastavovací zrušil a soudu vyrovnávacímu uložil, aby ustanovil nový rok vyrovnávací a dále jednal. Důvody: V § 56 vyr. ř. jest sice vysloveno,
že řízení vyrovnávací má býti zastaveno, nebylo-li vyrovnání do 90 dnů
od zahájení řízení věřiteli přijato. Týž § připouští však, aby lhůta byla
ministerstvem spravedlnosti prodloužena, a připouští tedy, aby o této
otázce bylo jednáno. V § 45 připouští zákon, aby vyrovnávací stání bylo
odročeno, lze-li očekávati změnu okolností, podstatných pro rozhodnutí
věřitelů, a cituje § 56 čís. 1. Tím dává zákon možnost, aby stání vyrovnací bylo odročeno, jedná-li se o prodloužení lhůty dle § 56 čís. 1, a v tomto
případě bylo také skutečně na neurčito odloženo. I když pak ministerstvo
nepovolilo prodloužení lhůty, nemůže to býti na újmu dlužníkovu a souhlasících věřitelů a musí býti dána možnost, aby o vyrovnacím návrhu
bylo jednáno a návrh po případě přijat, což jest holou nemožností, když
vyrovnávací stání nebylo konáno a bylo za mez zákonné 90denní lhůty (na neurčito) odročeno. Toto období nelze očividně počítati do 90denní
lhůty, která sice jest v zákoně vyslovena absolutně, ale přece jen zřejmě
předpokládá, že nenastaly tu mimořádné okolnosti, které činí pochybným, zda by vyrovnání nebylo bývalo schváleno, kdyby se vyrovnávací
stání bylo v mezích lhůty konalo a nebylo bývalo odročeno.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudu a uložil soudu
prvé stolice, by, doplně řízení o zastavení vyrovnávacího řízení dle § 56 čís. 1 vyrovnávacího řádu, pokud se týče o pokračování v něm znova rozhodl.
Důvody:
Rozhodnutí rekursního soudu neodpovídá zákonu. Ono se v důvodech
odvolává na § 45 vyr. ř., kde připuštěno odročení vyrovnávacího roku
a citován § 56 čís. 1 i dovozuje z toho, že, i když 90denní lhůta § 56 čis. 1
nebyla prodloužena, lze o vyrovnacím návrhu dále jednati a vyrovnávací rok odročiti až za mez zákonné 90denní lhůty, neboť prý »toto období« nelze očividně do lhůty té počítati, která prý předpokládá, že
nenastaly mimořádné okolnosti, jež činí pochybným, zda by vyrovnání
nebylo docíleno, kdyby rok byl se konal ve lhůtě. Z těchto nedosti jasných
vývodů zřejmo zcela bezpečně aspoň tolik, že soud rekursní, vysvětlitelným nedopatřením mylně chápe citaci § 56 čís. 1 v § 45: máť za to, že
vyrovnávací stání odročiti lze až za mez 90denní lhůty, když se jedná
o její prodloužení, a že se stání pak musí konati a o vyrovnání jednati,
i když lhůta prodloužena nebyla; proto také ve výroku nařídil položení
nového roku a další jednání, přes to, že, jak praví, prodloužení lhůty povoleno nebylo. Avšak zákon má smysl zcela opačný: § 56 čís. 1 je citován
v § 45 naopak právě proto, aby se zcela zřetelně naznačilo, že i odročené
stání musí spadati ještě do 90denní lhůty a žádným způsobem nesmí býti
položeno za její mez. Tak s obšírnou motivací Pamětní spis min. sprav. ke konk. a vyr. ř. výslovně, tak i všecky výklady na př. Friedländer k § 45, Poliak str. 301, kde se výslovně vytýká, a to zcela právem, že
kdyby vyrovnání bylo přijato až po uplynutí lhůty, musil by mu soud
schválení dle § 50 čís. 2 odepříti, a že lhostejno jest, z jaké přičiny
lhůtu dodržeti nebylo možno. Prodloužení lhůty je tedy nutnou podmínkou zákonitosti a schvalitelnosti vyrovnání, když ho nebylo možno docíliti v původní zákonité lhůtě 90 dnů.
Dovolací rekurs má tedy potud pravdu, že usnesení rekursního soudu
obstáti nemůže. Avšak nemá pravdu, pokud žádá prosté pouze jeho zrušení, takže by usnesení soudu prvé stolice v platnosti své opět obživlo.
Neboť ani toto usnesení obstáti nemůže, ačkoli beze všeho pochybení
soudu toho, a rekursní soud, i kdyby byl správně předse šel, nebyl by je
mohl zůstaviti v platnosti. Když tedy III. stolice nemůže rozhodnutí II. stolice schváliti, musí i s usnesením prvé stolice naložiti tak, jak s ním
správně naložiti již měla stolice druhá. Ve vyrovnávacím řízení jsou totiž
dle § 63 vyr. ř. ve spojení s §em 176 konk. ř. přípustny v rekursech novoty, a tu jest v rekursu dlužníka a soudruhů tvrzena nová okolnost, že
totiž zakročeno u min. spravedlnosti nové o prodloužení 1hůtу, а k této nové okolnosti, které však soud úplně pominul,
měl rekursní soud upříti svůj zřetel, neboť je to okolnost rozhodná: nelzeť
rozhodnutí ministerstva předbíhati, nýbrž dlužno je vyčkati, nebude-li
lhůta prodloužena, musí vyrovnávací řízení býti zastaveno; bude-li však
prodloužena, musí v něm býti pokračováno. Rozhodnutí ministerstva je
tedy pro rozhodnutí soudu prejudicielní. To je nepopiratelným důsledkem
předpisu § 56 čís. 1. Může-li či nemůže ministerstvo lhůtu prodloužiti, to
zde naprosto nenáleží uvažovati, to jest jeho věcí, každým způsobem
dlužno s ním počítati a žádným způsobem nesmí je soud předčasným,
předbíhavým usnesením mařiti nebo v kolisi s ním upadati: povolí-li ministerstvo prodloužení, je s ním v odporu usnesení prvého soudce, jež
vyrovnávací řízení zastavilo, neboť pak se musí v řízení pokračovati;
nepovolí-li je však, je s ním v odporu zase usnesení rekursního soudu, jež
pokračování v řízení nařizuje, neboť pak se musí řízení zastaviti, a sice
s účinky ode dne, kdy zákonná 90denní lhůta uplynula. Zatím stačí, že
akce ta jest v proudu. Že v proudu jest, o tom pochybovati není sice dle
obsahu spisu rozumné příčiny, přece však, poněvadž každá skutečnost má
býti soudem objektivně zjištěna, zvláště pak ale proto, aby jednak se přesvědčil, zda ministerstvo na akci tu ve smyslu nového meritorního rozhodnutí reaguje, a jednak aby věc uspíšil, což jest v duchu zákona jeho
kategorickou povinností, nechť vyrovnávací soud v tom smyslu ministerstva se dotáže a v případě kladné odpovědi rozhodnutí jeho vyčká
a dle obsahu rozhodnutí toho ve smyslu hořejších vývodů pak sám znova
rozhodne. K tomu dodati dlužno k doložení zaujatého zde právního stanoviska toto: Dle § 56 čís. 1 nenastává zastavení vyrovnávacího řízení
uplynutím 90denní lhůty již samo sebou (ipsa lege), nýbrž teprve soudním výrokem: vyrovnávací řízení trvá tedy, dokud zastavovací usnesení
soudu nenabylo právní moci. V daném případě řízení tedy trvá, protože
zastavovací usnesení jest v rekursu a bylo zrušeno, avšak, poněvadž jde
jen o vyrovnání a to se může státi jen v zákonité 90denní lhůtě, která již
uplynula, aneb ve lhůtě prodloužené, kteráž otázka však posud visí nerozhodnuta, možno v něm pokračovati jen pod tou podmínkou, že lhůta bude prodloužena a tedy jen a teprv tehdy, jestliže a až prodloužení povoleno bude. Prodloužená lhůta navazuje přímo na zákonnou 90denní
a činí z ní lhůtu jedinou. Návrh soudu na prodloužení lhůty musí dle mínění Pollakova (str. 302) učiněn býti před uplynutím 90denní lhůty, sice
prý ministerstvo nemůže prodloužení povoliti. Tu otázku náleží ovšem
uvažovati ministerstvu, zde bylo jen zkoumati legálnost soudního postupu,
a tu dlužno sice zdůrazniti, že soud, jak shora ukázáno, návrh před uplynutím lhůty učinil, ale dlužno zároveň vysloviti pochybnost o správnosti
náhledu toho (Pollakova), jejž ze zákona doložiti nelze (také Pollak ho
nedoložil) a jenž odporuje mínění, že povolení lhůty jest případ delegované zákonodárné moci (Pitreich), neboť tato rozhoduje volně, tvoříc
právní normu není vázána. Často nebude možno návrh ve lhůtě učiniti,
na příklad když stání koná se poslední den lhůty a při něm se objeví, že
je toho dne skoncovati nelze. Možno tedy právem a lépe zastávati náhled,
že stačí, když návrh učiněn ještě za trvání vyrovnávacího řízení, třeba
po uplynutí lhůty, a tu dlužno poukázati k tomu, že dle hořejšího děje soud,
jehož návrh jest dle zákona podmínkou povolení, i po odmítnutí svého původního návrhu na něm setrval, tedy znovu jej učinil, a o tomto novém
návrhu nebylo ještě ministerstvem rozhodnuto. Tím jest zaujaté zde
právní stanovisko a tudíž i učiněné rozhodnutí odůvodněno.