Čís. 926.

Ručení dráhy za škodu, jež způsobena byla požárem, vzníceným jiskrami z lokomotivy.
(Rozh. ze dne 15. února 1921, Rv I 768/20.) Jiskrami, vyletujícími z komínu lokomotivy, zapálena byla stodola ležící při trati. Nárok na náhradu škody byl procesním soudem prvé stolice uznán mimo jiné z těchto důvodů: Svědci žalovanou stranou vedení potvrdili, že žalovaná učinila opatření k zamezení vzniku požáru, jmenovitě, že jímač jisker byl v pořádku, že topilo se uhlím výborné jakosti a že se přikládalo v poslední stanici T. a že se neprohrabávalo. Avšak okolnosti ty, i kdyby byly dokázány, nijak nemohou zodpovědnost dráhy v tomto případě vyloučiti, ježto dle § 10 lit. В ministerského nařízení ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. z. jsou dráhy, nehledě k tomu, zda viny se dopustily, povinny, nahraditi škodu nahodilou, vzniklou při provozování provozu. Slova: »sind verpflichtet für derlei Beschädigungen noch in der Folge zu haften«. Tak také uznává theorie (Randa, Náhrada škody strana 64, Krainz § 402 a také i judikatura nejvyššího soudu Gl. U. 8873, 3563, 5402 a pod.). Nařízení ono zavedlo ručení dráhy také za nahodilou škodu t. zv. ručení za výsledek v té úvaze, že důvody slušnosti a ochrany osob hospodářsky slabších toho vyžadují, aby dráhy při zvláštnosti a ohromnosti podniku železničního donuceny byly k opatrnosti a obezřetnosti со nejintensivnější. Žádá se tedy od dráhy, aby zavedla taková opatření, by majetek občanů v sousedství dráhy se nacházející vůbec škody neutrpěl, a toto ručení není závislé od toho, pokud taková opatření jsou úplně proveditelná či nikoliv. Ta okolnost, že dle dosavadních vymožeností techniky se nepodařilo zalétání jisker od lokomotivy úplně odstraniti, nemůže osvoboditi dráhu od povinnosti k náhradě škody. Že by snad zmíněné nařízení bylo v odporu s občanským zákonem a jeho hledisky na povinnost k náhradě škody, nelze tvrditi, ježto i občanský zák. obsahuje ustanovení o náhradě škody nahodilé (sr. § 1318 obč. zák.) a tudiž i on uchyluje se od zásady ručení pouze za škodu zaviněnou. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Po stránce právní jest posouzení věci prvým soudem správné. Neboť zákon o koncesování železnic (min. nař. ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. z.) v § 10 lit. b) ukládá železnicím za povinnost, učiniti taková opatření, aby dráhou neutrpěly pozemky, stavby atd. žádné škody vůbec, nejenom však stavbou dráh, nýbrž i kdykoliv později (in der Folge). Proto, utrpí-li škody, ručí za to železniční podnik. Tedy i v tom případě, že železnice při provozu učiní bezpečnostní opatření dle nejlepšího svého vědomí a dle nejlepších vymožeností techniky a opatření to přece nezamezí škodu, je za vzniklou škodu zodpovědna. Tím mají chráněni býti občané, kolem jichž majetku dráha byla vedena, proti veškerému možnému poškození. Jen tento výklad jest správný, neboť zákon vychází z toho stanoviska, že nelze připustit, aby hospodářsky slabší občan podnikem železničním byl poškozen, po případě i na mizinu přiveden, nedocíliv na železnici odškodnění proto, že táž vykázati mohla, že při svých lokomotivách zavedla toho času nejdokonalejší technická opatření, která však přes to nejsou tak dokonalá, aby vznik škody zameziti mohla. Intence zákona nesla se k tomu, aby veškerá nebezpečí, jež spojena jsou s provozováním podniku železných drah, právě s ohledem na to, že povaha jejich provozu taková nebezpečí ve velké míře sebou přináší, neslo podnikatelstvo samo, které z nich těží nejvíce, s ohledem na tuto jejich povahu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání z důvodů rozsudku odvolacího soudu.

Citace:

č. 926. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 138-139.