Čís. 1096.
Nepřítomností ve službách válečných (§ 1496 obč. zák.) míní se nepřítomnost osoby, proti níž promlčení směřuje, nikoli též nepřítomnost jejího
zákonného zástupce. Promlčecí lhůta, přerušená zahájením sporu, počíná běžeti znovu dnem,
kdy strany ponechaly řízení v klidu.
Nepřítomnost zákonného zástupce toho, proti němuž promlčení směřuje, má význam §u 1494 obč. zák. pouze tehdy, trvala-li po celý rok (§ 176 obč. zák.), aniž by zákonný zástupce po tu dobu dal o sobě věděli.
(Rozh. ze dne 15. června 1921. Rv I 203/21.)
Nezletilý žalobce utrpěl dne 9. ledna 1914 úraz, byv přejet povozem
žalovaného. V řízení o žalobě, zadané dne 18. listopadu 1914, jíž domáhal
se poškozený zastoupen jsa svým otcovským opatrovníkem náhrady
škody, byl dne 27. ledna 1915 umluven klid řízení, jež obnoveno bylo
teprve dne 15. března 1920. Otcovský opatrovník žalobcův konal od
27. července 1914 do 5. listopadu 1917 válečnou službu vojenskou. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Jde tu o žalobu o náhradu škody, která se promlčuje po rozumu § 1489 obč. zák. ve
3 letech. Podáním žaloby, to jest dnem 18. listopadu 1914 nastalo přerušení promlčení po dobu, po kterou se v řízení sporném řádně pokračovalo
(§ 1497 obč. zák.). Dle spisů ponechaly obě strany řízení v klidu při
ústním jednání dne 27. ledna 1915 a obnoveno bylo řízení teprve dne
15. března 1920. Po rozumu § 1497 obč. zák. bylo promlčení přerušeno
dne 18. listopadu· 1914, poněvadž však dne 27. ledna 1915 bylo jednání
ponecháno v klidu, počalo promlčení od tohoto dne znovu běžeti a dokonalo se uplynutím 3 let v lednu 1918, tedy dávno před obnovením sporu.
Žalující strana neprávem uplatňuje stavení promlčení po rozumu § 1496 obč. zák.
Ustanovení toto předpokládá, že nepřítomnost ve válečné službě
nastala právě v osobě toho, proti komu promlčení směřuje. V tomto případě však ve vojenské službě byl nikoli žalobce, nýbrž jeho zákonný
zástupce. Na tento případ nelze vztahovati ustanovení § 1496 obč. zák. To
plyne také z ustanovení § 1494 obč. zák., podle kterého nemůže promlčení
počíti proti nezletilcům, раk-li jim nejsou ustanoveni zákonní zástupci.
Pouze nedostatek zákonného zastoupení tvoří důvod stavěči, nikoliv
i pouhá nepřítomnost zákonného zástupce ve vojenské službě. Dalo by se
snad proti tomu namítnouti, že delší než jednoroční nepřítomností otcovou
nastává suspense otcovské moci po rozumu § 176 obč. zák., takže vlastně
po dobu od 27. ledna 1915, kdy mělo počíti nové promlčení, až do 5. listopadu 1917, kdy se dle udání žalující strany otec její Jan R. trvale vrátil
z vojenské služby domů, nebyl nezletilec vůbec zastoupen zákonným
svým zástupcem a tudíž po tu dobu dle § 1494 obč. zák. vůbec nemohlo
promlčení znova počíti. Žalující strana však sama tvrdí, že Jan R. obdržel
dopis od své manželky v roce 1916 o klidu řízení, smluveném dne 27,
ledna 1915. Suspense otcovské moci po rozumu § 176 obč. zák. však předpokládá, že nepřítomný otec nedal po dobu své nepřítomnosti o sobě
věděti. Poněvadž však rodina v roce 1916 byla s ním v písemném styku,
nelze jistě aspoň tvrditi, že po dobu od 27. ledna 1915 až do roku 1916
nebyl nezletilý žalobce zastoupen svým zákonným zástupcem, takže po
tu dobu promlčení běželo. Kdyby se i připustilo, že po zaslání dopisu
v roce 1916 nedal o sobě Jan R. zprávy a že tedy dobu od 1916 do
5. listopadu 1917, kdy se z vojny vrátil, nelze čítati v dobu promlčecí,
běželo dále promlčení po 5. listopadu 1917 a dokonalo se mnohem dříve než žalující strana spor obnovila. Ostatně ratio legis ustanovení § 1496
obč. zák. spočívá patrně na úvaze, žc nepřítomností strany ve vojenské
službě znemožněno jest jí uplatňovati soudně nároky. I když se nehleď
k tomu, že pouze zákonný zástupce byl ve službě vojenské, plyne zřejmě
se spisu, že žaloba byla podána již v době, kdy byl Jan R. na vojně, že
v řízení bylo řádně pokračováno až do dne 27. ledna 1915, kdy smluven
klid řízení a že o klidu dokonce byl i Jan R. v roce 1916 zpraven.
Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel uplatňuje
názor, že v tomto, případě platí ustanovení § 1496 obč. zák. a poukazuje na
to, že otcovský opatrovník nezletilého žalobce nastoupil koncem července 1914 službu válečnou, z níž se vrátil teprve 5. listopadu 1917, dovozuje z toho, že promlčení žalobního nároku po ústním jednání ze dne
27. ledna 1915, při kterém strany ponechaly řízení v klidu, nemohlo za
nepřítomnosti otcovského opatrovníka žalobcova ve službě válečné znovu
počíti a že pak v době od 5. listopadu 1917 do 15. března 1920, kteréhož
dne žalobce učinil návrh na obnovení řízení, nemohlo býti dokonáno.
Názor odvolatelův není správným. Nepřítomností ve službách válečných
dle § 1496 obč. zák. jest míněna nepřítomnost toho, kdo promlčením má
svého práva pozbýti. V tomto případě nebyl však nepřítomen nezletilý
žalobce, o jehož nárok jde a jemuž promlčení hrozilo, nýbrž jeho zákonný
zástupce a proto nelze ustanovení § 1496 obč. zák. v tomto případě použíti. Správnost tohoto názoru, již prvním soudem vysloveného, podává se ze srovnání § 1496 s § 1475 obč. zák., kde se mluví o nepřítomnosti vlastníka věci, proti kterému vydržení a promlčení směřuje, jakož
i z úvahy, že zákon odpomáhá škodlivým následkům, jež by nezletilým
z nepřítomnosti jejich zákonných zástupců mohly vzejíti, způsobem jiným,
jak zřejmo z ustanovení §§ 176 a 1494 obč. zák. Dlužno tedy posuzovati
tento spor s hlediska těchto zákonných ustanovení a tu jeví se právní
i skutkový stav ohledně promlčení takto: Poněvadž ode dne, kdy strany
ponechaly řízení v klidu, nebylo ve sporu řádně pokračováno (§ 1497 obč. zák.), počala dnem 27. ledna 1915 běžeti nová tříletá lhůta promlčecí.
Nepřítomnost žalobcova otce nebyla tomu na překážku, protože netrvala
ještě celý rok, nemohla tudíž moc otcovská státi se do té doby bezúčinnou (§ 176 obč. zák.) a nelze důsledkem toho tvrditi, že nezletilý žalobce tehdy žádného zástupce neměl (§ 1494 obč. zák.). Pokud jde o další
běh lhůty promlčecí, je počítati s možností dvojí, totiž že buď otec žalobcův
o sobě za své nepřítomnosti ve válce zprávy dával anebo nedával. Soud
prvé stolice má za to, že rodina Jana R-a byla s otcem v písemném styku
a z toho dovozuje, že suspense jeho moci otcovské od 27. ledna 1915 až
do roku 1916, kdy Jan R. obdržel od své manželky dopis o smluveném
klidu řízení, nenastala. Pro tento úsudek neměl ovšem první soud dostatečných skutkových předpokladů, poněvadž ve sporu nebylo zjištěno, že
Jan R. sám dal v té době nějakou zprávu své rodině. Jest tedy při řešení
otázky promlčení přihlížeti k možnosti druhé, že totiž otec žalobcův za
jednoroční nepřítomnosti, počítané od konce července 1914, žádné zprávy
o svém pobytu nedal a že tím nastala suspense jeho moci otcovské. Tu
pak nastává právní důsledek, že promlčení, dnem 27. ledna 1915 počaté,
běželo dále až do 5. listopadu 1917, kdy se Jan R. z válečné služby domů
vrátil. Tím proběhla promlčecí lhůta další 2 3/4 let, avšak tříletá promlčecí
lhůta nemohla dle § 1494 poslední věta obč. zák. býti dokonána dříve než po uplynutí dvou let počítaných ode dne 5. listopadu 1917, kdy se otcovská
moc Jana R-a zase obnovila. Podle toho uplynula zákonná lhůta promlčecí
dnem 4. listopadu 1919 a byl žalobní nárok promlčen dříve, než strana
žalující podala návrh na obnovení sporného řízení. Pro případ, že by se
prokázalo, že Jan R. o sobě za své nepřítomnosti každoročně zpráv
dával, a že suspense jeho moci otcovské vůbec nenastala, bylo by se
promlčení žalobního nároku uskutečnilo již uplynutím dne 26. ledna 1918
Je tedy v obou případech námitka promlčení žalobního nároku odůvodněna a rozhodl prvý soud spor správně, zamítnuv z tohoto důvodu prosbu
žalobní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání z důvodů napadeného rozsudku.