Čís. 1119.
Náhlé onemocnění kancelářské síly jest nepředvídatelnou příhodou ve smyslu § 146 c. ř. s.
Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
Byla-li přejímací cena stanovena dohodou stran, nelze jí soudu přezkoumávati s hlediska § 8 požad. zák.
(Rozh. ze dne 8. července 1921, R II 271/21.)
V řízení o požadovacím nároku drobných pachtýřů dohodly se strany
na přejímací ceně. Okresní soud určil však konečným usnesením
přejímací cenu dle posudku znalců, zamítnuv návrh vlastníkův, by ceny
byly určeny ve výši, dohodou smluvené, a uvedl v tomto směru v důvodech: Dle § 8 zák. určí náhradu za požadovaný pozemek (přejímací
cenu) soud, vyslechna po případě znalce; při tom jest se říditi cenami
pozemku v téže krajině z roku 1913. Z tohoto ustanovení zákona vyplývá, že dohoda stran ohledně přejímací ceny není pro soud závaznou, ba že
je naopak povinností soudu, by určil sám přejímací cenu bez ohledu na
dohodu stran, shledá-li, že dohoda neodpovídá zákonným podmínkám.
V tomto případě tvrdil pachtýř, že ceny dohodou ze dne 18. prosince 1919
zjednané neodpovídají cenám z roku 1913, tudíž zákonné podmínce. Bylo
proto nutno, vyslechnouti o tom znalce na základě jichž posudku byla pak
určena přejímací cena penízem nižším. Rekursní soud usnesení potvrdil ze správných, zákonu a stavu věci odpovídajících důvodu prvého
soudce, k nimž ještě k vyvrácení vývodů rekursu dodal: Pro vyměření
ceny přejímací rozhodný jsou výlučně předpisy zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.; obdobné použití předpisů jiných zákonů, vydaných k provedení reformy pozemkové, jest vzhledem k výjimečnosti zmíněného zákona vyloučeno. K ustanovení § 8, že při vyměření náhrady
za požadovaný pozemek jest se říditi cenami pozemků v téže krajině z r. 1913, podává ministerstvo spravedlnosti ve svém Věstníku č. 10 z roku 1919 str. 120 výklad, že cenu, podle § 8 vyšetřenou, lze považovati za
maximální cenu jen v tom případě, že strany se o ceně nedohodly, za to
však jest vždy cenou maximální vůči súčastněným osobám třetím (§ 19).
Zde dle skutečného stavu věci jde o případ prvý: pachtýř odvolal před
soudním rozhodnutím dohodu o ceně přejímací, bylo proto na soudu, by
stanovil náhradu za požadované pozemky za součinnosti znalců dle zásady § 8. To plyne i z čl. I., IX. а VII. výnosu čsl. ministerstva spravedlnosti ze dne 30. června 1919, č. 12.314/19, z něhož vysvítá, že soud má
vyslechnouti znalce, není-li dohody o ceně přejímací mezi stranami, a že
má přezkoumati oznámení súčastněných, zda je dohoda přípustná podle
zákona, tudíž zajisté i v tom směru, zda není smluvená náhrada proti zásadě § 8 nepřiměřeně vysoká. Ze znění druhého odstavce tohoto článku
IX.: »Sezná-li (scil. soud), že oznámení neodpovídá zákonným podmínkám
nebo cena jest nepřiměřeně nízká, může o tom vyslechnouti strany neb
i znalce, než rozhodne« — nelze vyvozovati závěr, že by ministerstvo
bylo názoru, že při smluvené náhradě nepřiměřeně vysoké nemůže soud
slyšeti znalce: věta tato chce dáti soudům pokyn pouze pro demonstrativně uvedené případy. Ostatně ze zákona samého zápověď pro soudce,
by nepoužil k vyšetření určitých rozhodných okolností znalců, nikde nevysvítá. Dovolací rekurs vznesen byl právním zástupcem vlastníkovým opožděně, nebyv včas vypraven, ježto kancelářská úřednice
právního zástupce náhle onemocněla. Návrh na navrácení ku stavu předešlému oba nižší soudy zamítly. Důvody: Rekursní
soud souhlasně s prvým soudcem nemohl shledati v onemocnění úřednice
Julie J-ové v kanceláři právního zástupce stěžovatele nepředvídanou nebo
neočekávanou překážku, která byla by na závadu vypravení právním zástupcem vypracované stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne
10. listopadu 1920; Julie J-ová nebyla jedinou silou v kanceláři, nýbrž
byl tam též solicitátor, jehož povinností bylo, by v případě onemocnění
druhé síly se přesvědčil, co onemocnělá síla vypracovati má a by nutné
věci buď sám vyřídil nebo na nemožnost jich vypracování, zejména pak
i na onemocnění druhé kancelářské síly upozornil; také jest neuvěřitelno,
že by právní zástupce nepřítomnosti nějaké síly v kanceláři celý den
nepozoroval; jde tu o opomenutí, které nelze uznati za nepředvídanou nebo nepřekonatelnou překážku dle § 146 c. ř. s. a § 17 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.
Nejvyšší soud povolil navrácení ku předešlému stavu a věci
samé vyhověl návrhu vlastníka, by přejímací cena byla stanovena dle
ceny, na níž se strany dohodly.
Důvody:
Pokud jde o dovolací rekurs, že nebylo povoleno navrácení do předešlého stavu pro zameškání lhůty, podotýká se především, že rekurs tento
jest přes ustanovení § 528 c. ř. s. přípustným, neboť § 17 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. dovolává se předpisu procesního řádu toliko
potud, pokud tyto právě jednají o navrácení ku předešlému stavu, tedy
§§ 146 až 153 c. ř. s., nikoliv však pokud jde o opravné prostředky. Ve
véci samé zakládá stěžovatel svůj dovolací rekurs do souhlasných usnesení soudů nižších na tom, že usnesení soudu rekursnílto se příčí zákonu
a že jest se spisy v odporu. Prvý důvod spatřuje stěžovatel v tom, že
v onemocnění kancelářské síly právního zástupce nebyla shledána nepředvídatelná příhoda podle § 146 c. ř. s. a § 17 nesp. pat., a to právem.
Neboť, uváží-li se, že za nepředvídatelnou příhodu lze míti jedině takovou
příhodu, jež byla způsobena skutečnostmi, s nimiž nelze předem počítati,
jež leží mimo kruh moci osoby, v níž se udály, jež tedy nelze míti za pravidelně nebo často se opakující události, nutno zajisté onemocnění stenografky, prvým soudem zjištěné, míti za neočekávanou a proto za nepředvídatelnou příhodu, jež zabránila včasnému opsání a vypravení mimořádné stížnosti dovolací. Na věci nemůže ničeho změniti okolnost, že
právní zástupce stěžovatelův má více sil v kanceláři, neboť tím nebyla
příhoda odstraněna, vždyť věci, přidělené k vypracování onemocnělé
J-ové, zůstaly dle její výpovědi na jejím stole až do druhého dne ležeti
a mezi nimi i zmíněná mimořádná stížnost ve shora uvedené záležitosti
drobného pachtýře. Nevyžaduje se, jak se zdá, že rekursní soud za to
má, by příhoda ta byla současně neodvratitelná, jelikož zákon v § 146 c. ř. s. mluví o nepředvídatelné nebo neodvratitelné příhodě a stačí proto
úplně k povolení navrácení do předešlého stavu, je-li tu jedna z příhod
těchto. Že by byl mohl právní zástupce stěžovatelův náhlé onemocnění
oné zřízenkyně očekávati, nelze ze žádné z okolností, ve spisech zjištěných, dovozovati, naopak nutno za to míti, že by byl, nabuda o tom vědomosti, ihned potřebné kroky zařídil, aby jen lhůta nebyla zmeškána.
Nepřiznání onemocnění jejímu povahy příhody podle § 146 c. ř. s. příčí
se tudíž zákonu a bylo proto mimořádnému rekursu dovolacímu se zřetelem na § 16 nesp. pat. vyhověti.
Vzhledem k tomuto výsledku jest považovati mimořádný rekurs dovolací do usnesení krajského soudu ze dne 10. listopadu 1920 za včasný
a bylo proto i o něm současně rozhodnuto. Nesporno jest. že požadovatel
se zástupcem vlastníka se dohodl o cenách přejímacích za pozemky požadované a to za louku 675 Kč za měřici (19 a 19 m2) a za pozemek 800 Kč
za měřici a že dohoda tato byla i soudu oznámena. Při roku na to stanoveném odvolal požadovatel dohodu a prvý soud dal na to pozemky odhadnouti a cenu přejímací dle posudku znalce odhadem vyměřil. Tento
postup byl také rekursním soudem schválen, avšak neprávem. Přehlížejíť oba nižší soudy, že dohoda, mezi stranami ujednaná, jest smlouvou, jež
v případě tomto i písemně byla stvrzena, a jež musí býti posuzována
podle 17. hlavy obč. zákona. Nemohl tedy pachtýř dohodu tu prostě odvolati, neboť smlouva přes to i nadále zůstala v platnosti, pokud zrušení její
si pachtýř nevymohl sporem. Soudy nižší neměly v případě tomto tedy
ani příčiny dohodu měniti. Neboť, i když § 8 zák. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. mluví o tom, že přejímací cenu vysloví soud, nevyplývá
z toho, že by soud ji musil za všech okolností přezkoumávati, alespoň
názoru tomuto neskýtá zákon o drobných pachtýřích podkladu. Naopak
právo přezkoumávací jest stanoveno toliko v § 19 odstavec druhý cit. zák., dle něhož osoby, pro něž na pozemcích požadovaných váznou práva
zástavní, služebnosti, věcná břemena nebo jiná práva knihovní, mohou
odporovati usnesení, podle § 17 téhož zákona vydanému, z důvodu, že
jejich právo knihovní jest ohroženo tím, že přejímací cena, stanovená
dohodou, jest nepřiměřeně nízká, a mohou současně žádati, aby byl pozemek soudně odhadnut. Nemůže tedy ani pachtýř ani vlastník pozemku
v řízení nesporném dáti dohodu soudem přezkoumati, nýbrž jsou jí oba
i soud vázáni. Ustanovení § 8 cit. zák., že při vyslovení přejímací ceny
jest se říditi cenami v téže krajině z roku 1913, se vztahuje jedině na ty
případy, kde bud' ohledně přejímací ceny nebylo docíleno dohody, nebo
kde ceně přejímací, ujednané dohodou, odporují osoby v § 19 jmenované a
soud musí přejímací cenu stanoviti soudním odhadem. Tomuto názoru
svědčí i § 17 cit. zák., jenž, uváděje, jakou činnost má soud vyvíjeti, nezmiňuje se o tom, že by i dohodu měl přezkoumávati, a rovněž § 15 odstavec
třetí téhož zákona, jenž stanoví, že vlastník v případech ostatních — totiž
kde nedošlo k úplné dohodě — má uvésti, pokud došlo k dohodě a které
otázky zůstaly sporny a to zajisté jen proto, aby soud věděl, kterými
otázkami se jedině má zabývati. Tomu svědčí konečně i § 8 sám, dle něhož
vysloví (a contrario § 19 odstavec třetí, »proti ceně stanovené«) soud přejímací cenu, tedy byla-li ujednána dohodou, částkou dohodnutou, jinak
stanovenou odhadem, čímž jest vyhověno předpisu tomuto, že cena přejímací ve všech případech musí býti soudním usnesením osvědčena. Výklad,
jaký nižší soudy daly pojmu dohody, příčí se nejen ustanovení obč. zákona o smlouvách, jež však nebyla zákonem o zajištění půdy drobným pachtýřum nikterak změněna, i zákonu tomuto a musilo proto mimořádnému
rekursu dovolacímu, jelikož i tu jest jedna z podmínek § 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z., vyhověno býti v ten rozum, že stanoveny
byly ceny přejímací, prokázanou dohodou ujednané.