Čís. 1363.

Pouze soud, nikoliv notář, rozhoduje o tom, zda má býti přihlásivšímu se dědici pozůstalost odevzdána do správy.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1921, R I 1454/21.)
Pozůstalostní soud odevzdal správu pozůstalosti manželce zůstavitele, jež se přihlásila ze závěti, ustanovující ji universální dědičkou. Rekursní soud nevyhověl rekursu dosud nepřihlásivších se zákonných dědiců. Důvody: Ježto zůstavitelova manželka své dědické právo dostatečně vykázala, právem jí pozůstalostní soud dle předpisů § 810 obč. zák. a § 145 nesp. říz. odevzdal jmění pozůstalostní do správy, užívání a opatrování. Námitka stěžovatelů, že pozůstalostní soud nebyl k tomuto rozhodnutí vůbec oprávněn, ježto výkon tento byl čl. 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. přenesen výlučně na notáře, není opodstatněna, neboť právě čl. 9. cit. zákona vyhražuje pozůstalostnímu soudu, rozhodovati o zcizení jmění pozůstalostního a správa pozůstalostního jmění také jeho zcizení v sobě zahrnuje (§ 145 nesp. říz.). Srovnej ostatně i výnos min. spravedlnosti ze dne 25. dubna 1921, čís. 11 věstníku odst. 11. čís. 6.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pokud stěžovatelé upírají soudu příslušnost ku rozhodování o tom, komu má správa jmění pozůstalostního býti svěřena, činí tak neprávem, neboť dle čl. 9. zák. ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. přísluší sice notářům jako soudním komisařům provésti řízení pozůstalostní, soudu jsou však vyhraženy některé úkony, mezi nimiž též rozhodování o zcizení »pozůstalosti« a dle výnosu min. spravedlnosti ze dne 25. dubna 1921 čís. 11 věstníku, odst. 9. čís. 6 i o zcizení »pozůstalostních věcí«. Nejvyšší soud sdílí názor projevený v tomto výnosu ministerstva, jímž zákon vyložen jest ve smysl, že slovem pozůstalost není míněna pouze pozůstalost jako celek, nýbrž i jednotlivé věci do pozůstalosti náležející. Poněvadž pak nesp. patent pod marginální rubrikou »povolení ku zcizení předmětů pozůstalosti« v § 145 uvádí, že dědici, jehož právo dědické jest vykázáno, má soud přenechati opatrování a správu pozůstalosti, dlužno z toho logicky usuzovati, že zákonodárce pojem správy pozůstalosti podřadil pod pojem zcizení pozůstalosti. Správně tedy rekursní soud vyslovil, že rozhodovati o správě pozůstalosti přináleží nikoliv notáři, pozůstalost projednávajícímu, nýbrž patří v obor působnosti pozůstalostního soudu. Ustanovil-li pozůstalostní soud pozůstalou vdovu, která je dědičkou, posledním pořízením zůstavitele jmenovanou, a která mimo to jest spoluvlastnicí usedlosti i všech pozemků k ní patřících a největší části pozůstalostního jmění tvořících, správkyní pozůstalosti, jednal dle zákona (§ 145 nesp. říz.) a jest jeho rozhodnutí tím spíše odůvodněno, když rodiče zůstavitele, ač jsou dědici nepominutelnými, se dosud za dědice vůbec ani nepřihlásili. Že stěžovatelé nebyli vyslechnuti o návrhu testamentární dědičky, by jí správa pozůstalosti byla svěřena, nezakládá zmatečnosti řízení, neboť zákon v § 145 nesp. říz. kategoricky přikazuje, že správa pozůstalosti přihlásivšímu se dědici, jenž dědické právo vykázal, odevzdána býti má, a proto nemel soud podnětu, by vyslýchal o tomto návrhu legatáře, pokud se týče zákonné dědice, kteří se nepřihlásili k pozůstalosti, neboť nárok testamentární dědičky v tom směru nebyl pochybným, nýbrž zřejmým a zákonem odůvodněným.

Citace:

Čís. 1363. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 910-911.