Čís. 14251.

Vymáhající věřitel může se domáhati vyjevovací přísahy, i když nevedl dříve exekuci na nemovitost a na pohledávky povinného.
(Rozh. ze dne 21. března 1935, R I 188/35.)
Vymáhající věřitel navrhl zahájení řízení podle § 47 ex. ř. proti povinnému. Prvý soud tomuto návrhu nevyhověl z těchto důvodů: Podle § 47 ex. ř. odst. 2 lze naříditi dlužníku složení manifestační přísahy v případě, že u dlužníka nebyly nalezeny věci, které mohly býti vzaty do exekuce, nebo byly shledány jen takové věci, jejichž nedostatečnost pro jejich malou hodnotu nebo zástavní práva pro jiné věřitele již zřízená, jasně najevo vychází. Tyto předpoklady zde nejsou, poněvadž věci zabaveny byly a třebaže byly podány třetími osobami vylučovací žaloby, není jisto, jaký bude výsledek těchto sporů, a nevychází jasně najevo zástavní práva nebo nároky třetích osob, které by vylučovaly exekuci. Návrh na zavedení manifestačního řízení podle § 47 ex. ř. je při nejmenším předčasný. Rekursní soud k návrhu vymáhajícího věřitele změnil usnesení prvého soudu a návrhu na řízení podle § 47 ex. ř. vyhověl. Důvody: Za podmínek § 47 odst. 2 ex. ř. lze žádati za vyjevovací přísahu bez ohledu na to, zda exekuce na nemovitosti nebo jiná práva dlužníkova byla zahájena nebo skončena (rozh. čís. 10827). Uvedené podmínky jsou splněny, poněvadž, pokud jde o položky, na něž třetí osoby neuplatňují právo vlastnické, jsou věci ty takové ceny, že jejich nedostatečnost pro jejich malou hodnotu jasně najevo vychází. Pokud pak jde o ostatní vylučované předměty, na něž jiné osoby uplatňují nároky činící exekuci nepřípustnou, stačí pro vyhovění návrhu, že na tyto předměty jiné osoby nároky činí, nechť se tak stane jakýmkoli způsobem, a jest proto nerozhodno, jaký bude výsledek ve sporech excindačních, neboť dle dnešního stavu nároky ty činěny jsou, a to stačí k odůvodnění návrhu podle § 47 odst. 2 ex. ř. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V rozhodnutí čís. 11993 sb. n. s., na něž stěžovatelka poukazuje, byl sice vysloven názor, že nelze uložiti povinnému vyjevovací přísahu, má-li movité věci exekucí dosud nepostižené, jež jsou vymáhající věřitelce známy. Avšak stěžovatelka netvrdí, že kromě zabavených předmětů má svršky, u níž by nebylo předpokladů druhého odstavce § 47 ex. ř. a naznačuje to jen nejasně tvrzením, že exekuce byla provedena pouze ve dvou místnostech a nebyl učiněn pokus výkonu exefece i v jiných místnostech. Je proto její tvrzení, že exekuce nebyla provedena v celém domě, bez významu. Stěžovatelka nenapadá správný názor, že jedním z předpokladů uvedeného místa zákonného jest, že nalezeny byly věci, na které třetí osoby činí nárok, míní však, že tento předpoklad není v souzeném případě dán, když vymáhající věřitelka se snaží odporovali právům třetích osob. Než toto tvrzení je nepřípustná novota a nelze tedy k němu vůbec přihlížeti. Pokud stěžovatelka dovozuje, že, ježto exekuce byla odložena, není dosud zřejmo, zda vůbec a do jaké míry zůstane její výkon bez výsledku, přehlíží, že § 47 odst. 2 ex. ř. stanoví jako předpoklad též, že byly nalezeny jen takové věci, jejichž nedostatečnost vzhledem k jejich malé hodnotě jasně najevo vychází, a že v souzeném případě jest to ze spisu patrno podle přibližných cen uvedených výkonným orgánem (rozh. čís. 6243 sb. n. s.). Nejvyšší soud vyložil v rozhodnutí čís. 3167 sb. n. s., na něž poukázal též v rozhodnutí čís. 10827 sb. n. s., že zákonodárce má pod výrazem »věci« použitým v druhém odstavci § 47 ex. ř., na mysli jen věci movité, ježto účelem vyjevovací přísahy jest, aby vymáhající věřitel se domohl uspokojení co možná nejdříve a s nejmenším nákladem. (V témž smyslu také judikát čís. 227 dřívějšího nejv. soudu ve Vídni čís. 1650 úř. sb.) Z tohoto uvedeného důvodu je patrno, že v oněch rozhodnutích se míní hmotné věci movité, z nichž může věřitel dojiti uspokojení exekucí ve smyslu § 249 ex. ř. co nejdříve a s nejnienším nákladem, a nikoliv též pohledávky anebo jiná práva povinného, ježto samou exekucí na ně nedojde vždy ještě uspokojení, nýbrž nejvýše teprve vymáháním jich nebo výkonem ve jménu povinného. Tomu nasvědčuje i použitý v zákoně výraz »u dlužníka nalezeny«, ježto se to může říci jen o hmotných věcech. Tento výklad stěžovatelka také sama přiznává, když poukazujíc na rozhodnutí čís. 3167 sb. n. s. mluví o svršcích. V rozhodnutí čís. 10827 sb. n. s. se poukazuje na usnesení rekursního soudu, v němž byl vysloven názor, že vymáhající věřitel může žádati vyjevovací přísahu již před zahájením, po případě před skončením exekuce na nemovitosti anebo na jiná práva dlužníkova. Tomuto názoru sice odporuje názor komentáře Neumannova, jenž uvádí, že, učinil-li vymáhající věřitel návrh na zabavení pohledávek povinného, musí provésti tuto exekuci do konce nebo dokázati její předvídatelnou bezvýslednost dříve, než učiní návrh na složení vyjevovací přísahy, ale s tímto názorem nelze souhlasiti. Neboť když předpis § 47 odst. 2 ex. ř., v němž předpoklady pro povolení vyjevovací přísahy jsou uvedeny výčetmo (srov. rozh. čís. 6243 sb. n. s.), má na mysli jen hmotné věci movité, jest vedlejší, zda povinný má pohledávky nebo nemovité věci a tedy též, zda vymáhající věřitel, věda o nich, mohl vésti nebo již vedl na ně exekuci (srov. také důvody svrchu zmíněného judikátu-). Nebránil by tedy tento předpoklad, i kdyby byl v souzeném případě dán, povolení vyjevovací přísahy. Poukaz stěžovatelčin na §§ 14 a 27 ex. ř. je nepřípustný, ježto tam se míní jen exekuční prostředky a výkon exekuce vedoucí k uspokojení vymáhajícího věřitele, kdežto složení vyjevovací přísahy samo o sobě takového výsledku nemá.

Citace:

č. 14251. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 257-259.