Čís. 14506.

Při výpočtu procent podle druhého odstavce § 1154 b) obč. zák. v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921 čís. 155 Sb. z. a n. jest u zaměstnance pracujícího za úkolovou mzdu vzíti za základ průměrnou úkolovou mzdu, nikoliv mzdu minimální.
(Rozh. ze dne 5. září 1935, Rv I 1544/35.)
Žalobce byl zaměstnán u žalovaného družstva od 1. července 1926 za úkolovou mzdu, jejíž výše stanovena byla platnou kolektivní smlouvou schválenou zemským úřadem v Č. Průměrná její výše byla u žalobce 355 Kč. Žalobce dne 4. srpna onemocněl a byl více než 8 neděl nemocen. Domáhá se proto podle § 1154 lit. b) obč. zák. zaplacení příspěvku po dobu nemoci a to ve výši 428 Kč 40 h. Žalované družstvo neuznalo platební povinnost proto, že žalobce placen byl akordem a náleží mu v nemoci jen minimální mzda, to jest 100 Kč týdně (§ 7 kolektivní smlouvy). Z tohoto titulu příslušelo by žalobci podle § 1154 lit. b) 120% této mzdy, to jest 120 Kč. Podle § 1156 lit. a) mohou býti částky, kterých se zaměstnanci dostává po dobu nemoci na základě veřejnoprávního pojištění, vpočteny v peněžité platy dílem, který rovná se poměru skutečného příspěvku zaměstnavatelova k celkovému pojistnému příspěvku. Žalobci vyplaceno bylo na nemocenském 672 Kč, z toho polovina činí 336 Kč. Srážkou tou jest nárok žalobcův plně vyčerpán a není zaměstnavatel povinen něčím podle § 1154 lit. b) obč. zák. přispěti. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud vyhověl žalobě jen do výše 120 Kč. Důvody: Především bylo řešiti otázku, z čeho mají býti počítána při úkolové mzdě procenta ve smyslu § 1154 lit. b) obč. zák., zda podle průměrné úkolové mzdy, či podle minimální mzdy ve smyslu § 7 stanov. Úkolovou mzdu nelze za základ vzíti, ježto předpokládá, že dílo bylo dokonáno, kteréžto jediné míry, nikoliv stálé, nýbrž měnivé, se nedostává v nemoci zaměstnancově (srov. Rv II 199/20, J. Z. 1921 čís. 2). Jest proto vzíti za základ minimální mzdu ve smyslu § 7 stanov, jež činí 100 Kč týdně. Bylo proto 120% z částky této ve smyslu §1154 obč. zák., tedy 120 Kč zažalováno po právu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
V dovolacím řízení jde o výklad ustanovení druhého odst. § 1154 b) obč. zák. v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921 čís. 155 sb. z. a n., a o právní otázku, zda při výpočtu procent podle dotčeného druhého odstavce § 1154 b) obč. zák. lze u zaměstnance pracujícího za úkolovou mzdu vzíti za základ průměrnou úkolovou mzdu či jen mzdu minimální. Rozhodnutí ze dne 2. listopadu 1920, Rv II 199/20 (nikoliv Rv II 190/20), uveřejněného v časopisu Juristenzeitung z roku 1921 pod čís. 2, se dovolává odvolací soud neprávem jako rozhodnutí nejvyššího soudu. Právní názor odvolacího soudu ve věci Rv II 199/29, že dělníku pracujícímu na úkol přísluší v případě jeho nemoci jen minimální mzda, nebyl schválen nejvyšším soudem, jenž dovolání žalobcovo, napadající uvedený názor odvolacího soudu, odmítl pro nepřípustnost. V souzené věci nemá kolektivní smlouva ustanovení, jakou mzdu jest vzíti za základ při výpočtu procent podle druhého odstavce § 1154 b) obč. zák. v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921 čís. 155 sb. z. a n. Z doslovu zákona, kde se mluví o mzdě (o jeho mzdě) bez obmezení na mzdu minimální, i ze sociálního účelu zákona, jímž měla býti dělníku sjednána hmotná podpora při déle trvající nemoci (srov. vládní návrh, tisk. 1504 posl. sněm. N. S. R. Č. 1921 I. volební období, 2. zasedání) plyne, že zákon měl při výpočtu procent na mysli skutečnou celou mzdu, již měl dělník v poslední době před onemocněním, nikoliv jen mzdu minimální, uváží-li se zejména, že onemocněvšímu zaměstnanci nepřiznává nárok na celou mzdu, nýbrž jen na určitá její procenta. V souzené věci jest výše průměrné úkolové mzdy mezi stranami nesporná a proto jest ji vzíti na základ při výpočtu procent.

Citace:

č. 1512. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 47-50.