Čís. 9031

Soudce, konající u sborového soudu prvý rok, jest soudcem nalézacím. O odvolání do rozsudku pro zmeškání, vyneseného soudcem řídícím prvý rok, rozhoduje tříčlenný senát, a to i v řízení o žalobě podle zákona o nekalé soutěži. Jest porušením předpisu o doručování, ohlásil-li sice doručovací orgán uložení zásilky na poštovním úřadě ústně osobám bydlícím v sousedství a odevzdal jim též písemnou oznámku, neupevnil-li ji však na dveřích bytu (u vchodu do místnosti obchodní nebo živnostenské).
(Rozh. ze dne 14. června 1929, Rv I 1382/28)
Soud prvé stolice vyhověl při prvém roku rozsudkem pro zmeškání žalobě podle zákona o nekalé soutěži. Odvolací soud nevyhověl odvolání, mimo jiné z těchto důvodů: Odvolatel uplatňuje proti napadenému rozsudku v prvé řadě zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s. proto, že se doručení žaloby nestalo přesně podle § 106 c. ř..s., poněvadž doručovatel poštovního úřadu v T., nezanechav žalovanému výzvu v § 106 c. ř. s. předepsanou, ihned se pokusil o doručení náhradní podle §§ 102 a 103 c. ř. s. a ihned na to uložil žalobu u poštovního úřadu. Tvrdí, že následkem toho žalovaný, dozvěděv se o náhradním doručení až, když mu 23. února 1928 dodán byl rozsudek, neměl možnosti dostaviti se k prvému roku a že tímto nezákonným postupem jednak odňata byla možnost, před soudem projednávati, jednak že když soud na základě toho vydal rozsudek pro zmeškání, jest tu vada řízení (§ 477 čís. 4 a 9 c. ř. s.). Tyto výtky jsou liché. Zjistilť soud odvolací z dopisu poštovního zřízence Václava R-a, že tento, maje žalobu doručiti a nezastihnuv žalovaného doma, pokusil se ho jeho domácími lidmi upozorniti, že má proň zásilku k vlastním rukám, že pak odpoledne, zase ho nezastihnuv doma, zanechal proň jeho domácím lidem výzvu podle § 106 c. ř. s., že má býti doma příštího dne mezi 10. a 11. hod. dopoledne, a že, když tam příštího dne v ustanovenou hodinu přišel a žalovaného zase nezastihnul, zase jeho domácím lidem pro žalovaného zanechal oznámku, vyplněnou v ten smysl, že žalobu ukládá u poštovního úřadu, kde si ji může žalovaný vyzvednouti, což i učinil, uloživ žalobu u poštovního úřadu. Ježto svědkové žalovaným vedení seznali, že se na věc nepamatují, tedy seznání svědka R-a vyloučiti nemohou, dospěl odvolací soud k přesvědčení, že si doručitel počínal a doručení náhradním způsobem se stalo přesně podle předpisu § 106 c. ř. s., že žalovanému možnost před soudem projednávati odňata nebyla, a že tu tedy není zmatečnosti podle § 477 čís. 4 c. ř. s.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek prvého soudu jakož i předchozí řízení, počínajíc doručením žaloby a vrátil věc prvému soudu, by o žalobě znovu nařídil prvý rok a pak ji vyřídil.
Důvody:
Dovolatelka vytýká odvolacímu rozsudku neprávem zmatečnost podle § 503 čís. 1 a § 477 čís. 2 c. ř. s., již vidí v tom, že odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozsudku, vydanému pro zmeškání podle § 396 c. ř. s. ve sporu o nekalé soutěži, v tříčlenném senátě, ačkoli pro takové spory, patřící podle § 21 zák. o nek. sout. výlučně před sborové soudy prvé stolice, prý neplatí § 7 a j. n. o projednávání sporů u sborových soudů samosoudcem, takže o odvolání, třebaže směřovalo proti rozsudku, vydanému členem sborového soudu konajícím prvý rok podle § 239 c. ř. s., měl rozhodovati senát pětičlenný. Názoru tomu nelze dáti za pravdu. Dovoláním nadhozenou otázku, zda pro spory podle zákona o nekalé soutěži platí též předpis § 7 a) j. n., netřeba v této souvislosti ani řešiti. jde tu o rozsudek vyhlášený jediným soudcem (soudcem jednotlivcem) podle § 239 c. ř. s. Soudce ten je přes opačné mínění dovolatelovo »samosoudcem«, třebaže ho zákon tak nejmenuje, pravě, že se prvý rok koná před předsedou senátu nebo členem senátu, jemuž to předsedou bylo přikázáno. Soudce, konající prvý rok, je, jakž plyne z §§ 239 a násl. c. ř. s., soudcem nalézacím. Jeho samostatné postavení jako samosoudce jeví se jasně v tom, že pro usnesení jemu vyhrazená (§ 239 druhý odstavec c. ř. s.) neplatí předpis § 516 c. ř. s. a že může při prvém roku rozhodovati i ve věci samé rozsudkem, pro nějž platí všeobecné předpisy o opravném řízení. Praví-li § 8 j. n., že o odvolání z rozsudků sborových soudů prvé stolice, které byly vydány členem sborového soudu jako samosoudcem, rozhodují vrchní soudy v senátech tří soudců, platí to i pro rozsudky pro zmeškání podle § 396 c. ř. s. ve sporech pro nekalou soutěž, neboť, mluvě o samosoudci, nemá § 8 j. n. nic jiného na mysli, než soudce jednotlivce, jenž o věci jemu svěřené rozhoduje úplně samostatně jako soudní senáty. Žalovaný vytýká však odvolacímu soudu právem mylné rozřešení otázky zmatečnosti podle § 503 čís. 1 c. ř. s., již jest spatřovati v tom, že žalovanému byla možnost, na soudě projednávati, odňata nezákonným postupem při doručení žaloby (§ 477 čís. 4 c. ř. s.). Odvolací soud zjistil, že doručující orgán, nezastihnuv žalovaného přes řádné vyzvání podle § 106 с. ř. s. v určený čas v jeho bytě, jeho domácím lidem zanechal pro žalovaného oznámku podle § 104 c. ř. s., že žalobu ukládá u poštovního úřadu, kde si ji žalovaný může vyzvednouti, což i učinil, uloživ žalobu u poštovního úřadu. Tento postup doručovacího orgánu nevyhovuje předpisu § 104 c. ř. s. Podle něho musí se náhradní doručení uložením státi tak, že se uložení ohlásí písemnou oznámkou upevněnou na dveřích bytu nebo na dveřích u vchodu do místnosti obchodní nebo živnostenské, a podle možnosti také ústním sdělením osobám v sousedství bydlícím. Doručující orgán ohlásil sice uložení ústně těmto osobám a odevzdal jim také písemnou oznámku, ale neupevnil ji na dveřích bytu, jakž zákon výslovně nařizuje. Předpisy o doručení jsou rázu donucovacího. Každé jejich porušení má v zápětí neplatnost doručení. Soudy nejsou oprávněny, přesné šetření těchto norem promíjeti. Nelze tudíž doručení žaloby míti za řádně provedené a, ježto na jevo nevyšlo, že žalovaný žalobu přes tuto závadu v doručení včas dostal, jest zjevno, že mu vadným postupem při doručování byla odňata možnost, na soudě projednávat. Bylo proto celé řízení v obou stolicích od doručení žaloby jakož i rozsudky na jeho základě prohlášené zmatečné.

Citace:

č. 9031. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 810-812.