Čís. 8761.

Exekuce na platy (zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.). S hlediska § 1 zákona jest lhostejno, zda jde o služební plat běžný či zadrželý a že se dlužník domáhá sporem na svém zaměstnavateli služebního platu již dospělého.
(Rozh. ze dne 7. března 1929, R I 89/29.) — Čís. 8761
305
Soud prvé stolice povolil k vydobytí peněžité pohledávky exekuci zabavením dlužníkova služného a remunerace, pokud převyšují ročně 6.000 Kč. Rekursní soud vyhověl rekursu dlužníkovu potud, že povolil exekuci zabavením služného a remunerace jen co do jedné třetiny s tím, že musí z nich zůstati volným roční příjem 6000 Kč. Důvody: Stěžovateli jest dáti za pravdu v tom, že ze služného a z remunerace lze hledíc k ustanovení § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. zabaviti toliko jednu třetinu s tím, že volným zůstati musí ročně 6000 Kč. Jelikož navrženo a povoleno bylo zabavení bez obmezení na jednu třetinu, nezbylo než napadené usnesení změniti. Pokud stěžovatel vytýká (však neosvědčuje), že jeho remunerace nečiní 3500 Kč, nýbrž jen 2500 Kč, nemohlo býti k tomu přihlíženo proto, že soud exekuci povolující musí vycházeti z udání exekučního návrhu, aniž by konal nějaké šetření neb slyšení strany. Musí tedy vycházeti z toho, že remunerace činí skutečně 3500 Kč; činí-li opravdu jen 2500 Kč, může samozřejmě zabavení postihnouti jen tento menší peníz, pokud se týče jeho třetinu (pokud přesahuje 6000 Kč ročně). Pokud jde o provisi, tvrdí stěžovatel, že neměla býti vůbec exekucí postižena, protože odměny z obratu v obchodních podnicích, k nimž patří podle své povahy a podstaty provise z obchodů, nelze pokládati za pohledávku platovou ani za opětující se důchod ve smyslu § 291 ex. ř. Než v souzeném případě hledíc ke znění návrhu jde vlastně o pohledávku již splatné provise 3500 Kč, tak že jest ji posuzovati jako obyčejnou pohledávku, kde exekuce bez obmezení jest přípustná.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
Podle jasného doslovu § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. jest exekuce na služební platy zaměstnanců ve službách soukromých omezena na třetinu služebního platu, při čemž musí dlužníku vždy zůstati volným roční příjem 6000 Kč — nejde-li o vymáhání výživného (§ 1 (2) cit. zákona). Při tom nečiní zákon rozdílu mezi služebním platem běžným a zadrželým a nesejde na tom, že v tomto případě povinný domáhá se sporem na svém zaměstnavateli služebního platu již dospělého za dobu od 1. července do 31. října 1928, nýbrž stačí, že předmětem exekuce jest nesporně služné povinného a remunerace, náležející mu ze služebního poměru u nákupního, prodejního a výrobního družstva, kterýžto právní důvod vymáhající věřitelka v exekučním návrhu ze dne 28. prosince 1928 výslovně uvedla. Kdyby byl správným stěžovatelův názor, že jen služební platy běžné požívají ochrany zákona čís. 314 z roku 1920, mohli by zaměstnavatelé ve shodě s věřiteli dlužníka snadno obcházeti zákon tím, že by splatné služné zaměstnanci prostě zadrželi a takto umožnili věřiteli neomezené exekuční zabavení služebního platu, což by se zjevně příčilo ustanovení § 1 zákona čís. 314/1920 i ochraně jím dlužníku zajištěné. Stěžovatel nemůže se dovolávati pro svůj názor ani zákonů platných před působností zákona čís. 314 z roku 1920, ani vývodů komentáře Neumannova k exekučnímu řádu z roku 1906 k těmto zákonům, poněvadž § 6 zákona čís. 314 z roku 1920 byly zrušeny dřívější zákony a nařízení, odporující předpisům tohoto zákona.

Citace:

Čís. 14633. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 727-728.