Čís. 14041.

Povolil-li prvý soud vklad náhradního nároku v pořadí vymazaného břemena, rekursní soud však změnil k rekursu vlastníka nemovitosti usnesení prvého soudu potud, že vklad sice povolil, avšak jen v pořadí běžném, nikoli v žádaném pořadí, jest dovolací rekurs vlastníka nemovitosti nepřípustný.
Ustanovení § 46 odst. (2) zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. a § 239 poslední odstavec ex. ř. nelze tu použiti.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1934, R II 598/34.)
První soud vyhověl žádosti knihovní věřitelky. Spořitelny města V., o vklad práva zástavního pro náhradní nárok stanovený rozvrhovým usnesením také na nemovitosti zapsané v knihovní vložce čís. 328 kat. území M., a to v pořadí výměnku Anny K-ové. Proti tomuto rozhodnutí podali vlastníci nemovitosti rekurs s návrhem na změnu usnesení v ten smysl, že se návrh věřitelky zamítá. Rekursní soud vyhověl částečně rekursu a změnil usnesení prvého soudu potud, že se sice vklad povoluje, avšak jen v pořadí běžném, nikoli v pořadí žádaném. Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs.
Důvody:
Jde o vklad práva zástavního na nemovitost zapsanou v pozemkové knize, tedy o věc, jež jest upravena zákonem z 25. července 1871 čís. 95 ř. zák. Podle § 130 tohoto zákona je další rekurs nepřípustný, byl-li rekurs druhou stolicí zamítnut. Podle výroku napadeného usnesení ve spojení s jeho důvody potvrdil rekursní soud usnesení prvního soudu, pokud byl vklad zástavního práva vůbec povolen, a změnil je jen potud, že se tak nemá státi v pořadí věřitelkou žádaném, nýbrž v pořadí běžném. Tato změna se stala v neprospěch věřitelky, která dovolací rekurs nepodává. Vlastníci nemovitosti nemají práva k rekursu, protože usnesení prvního soudu v jejich neprospěch změněno nebylo. Při tom jest pro přípustnost dovolacího rekursu bez významu, zda se stalo tak právem čili nic. Názor stěžovatelů, že dovolací rekurs byl přípustný podle § 46 odst. (2) zákona čís. 100/1931 sb. z. a n. pro nezákonnost, nebo podle § 239 poslední odstavec ex. ř., ježto šlo o provedení rozvrhového usnesení, není správný. Šlo o věc sice nesporného řízení, avšak o věc upravenou knihovními zákonem, který obsahuje zvláštní ustanovení o opravném prostředku, které podle § 1 odst. (2) zákona čís. 100/1931 sb. z. a n. nepozbylo účinnosti. Ustanovení posledního odstavce § 239 ex. ř. uvádí jen rekursy proti rozvrhovému usnesení a nemůže, jsouc ustanoveními formálního práva, býti rozšiřováno na rekursy proti jiným usnesením, třebas by, jak stěžovatelé míní, byly provedením rozvrhového usnesení.

Citace:

č. 14041. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, číslo/sešit 14041, s. 502-503.