Čís. 15068.K § 1234 obč. zák. Podstata společenství majetku mezi manžely pro případ smrti. (Rozh. ze dne 21. března 1936, Rv II 955/33.) Žalobce Josef R. ujednal dne 12. ledna 1887 se svojí manželkou Josefou při sňatku všeobecné společenství statků mezi živými a pro případ smrti, které se týkalo jmění nynějšího a budoucího, nabytého i zděděného. Josefa R-ová zemřela dne 22. dubna 1930. Žalobce tvrdí, že do soupisu o její pozůstalosti nemá se pojati dům vl. čís. 3715 v M., knihovně připsaný žalobci, a to proto, poněvadž tato nemovitost byla navždy vyloučena ze jmění jeho zemřelé manželky tím, že na základě smlouvy o doživotním důchodu ze dne 5. listopadu 1903, kterou žalobce a jeho manželka uzavřeli s tchánem a tchyní žalobcovými, manžely Janem a Veronikou P-ovými, byla ona nemovitost připsána k ideelní polovici jemu a jeho manželce a poněvadž dále notářským spisem ze dne 19. dubna 1930 postoupila mu jeho manželka svoji ideelní polovici, takže se stal výhradným vlastníkem celé oné nemovitosti. Žaloba, podaná proti universální dědičce manželky žalobcovy na určení, že tato nemovitost do pozůstalostního jmění nepatří, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto důvodů: Buduje-li žalobce svůj nárok na tom, že již v roce 1903 byl dům srovnalou vůlí jeho a jeho manželky rozdělen a tím sjednané společenství statků skutečně a právně zrušeno, poněvadž zákon nezná dvojí dělení, není v právu. Vždyť smlouvou o doživotní důchod ze dne 5. listopadu 1903 nabyl teprve žalobce nového jmění, jež podle původní smlouvy ze dne 12. ledna 1887 bylo především podrobeno společenství statků mezi žalobcem a jeho manželkou. Důkaz, že toto nově nabyté jmění dle úmyslu stran nemělo býti zasaženo společenstvím statků mezi manžely, pokud se týče, že oněmi dvěma právními jednáními společenství statků ohledně domu vl. č. 3715 v M. zaniklo, se žalobci nezdařil, a nebylo třeba řešiti otázku, zda by bylo v daném případě možno použíti obdoby ustanovení § 1262 a 1266 obč. zák. o zániku společenství statků. Podklad pro použití ustanovení § 863 obč. zák. zjištěn nebyl. Poukazuje-li žalobce k tomu, že jeho zemřelá manželka nemohla polovici domu zůstaviti žalované, svojí to dceři, poněvadž hledíc ke smlouvě ze dne 18. dubna 1930 nemohla již polovicí domu mezi živými vůbec Civilní rozhodnutí XVIII. 22 nakládati, přehlíží, že v době smrti své manželky byl dosud vlastníkem domu vl. č. 3715 v M. a že se svou manželkou uzavřel smlouvu o společenství majetku na případ smrti, že také uvedená nemovitost byla touto smlouvou zasažena, a že z těchto příčin nastávají účinky popsané v druhé větě § 1234 obč. zák. Ustanovení § 442 obč. zák., dle něhož nemůže nikdo na jiného převésti více práv, než sám má, nemůže se žalobce s úspěchem dovolávati, poněvadž žalovaná odvozuje své právo od zemřelé své matky, manželky to žalobcovy, a její pozůstalost má dle smlouvy ze dne 12. ledna 1887 na nemovitost zapsanou ve vl. č. 3715 v M. práva, vytčená v 2. větě § 1234 obč. zák. Se zřetelem ke shora vylíčenému stavu neopodstatňují okolnosti, které dovolatel uplatňuje s hlediska § 7 obč. zák. použití tohoto zákonného ustanovení. Byla tedy na daném podkladě věc po stránce právní (č. 4 § 503 c. ř. s.) nižšími soudy posouzena správně. Neboť podstata společenství majetku mezi manžely pro případ smrti (§ 1234 obč. zák.) záleží v tom, že v případě smrti toho neb onoho manžela přísluší na živu zůstalému manželovi se strany jedné a pozůstalosti zemřelého manžela se strany druhé nárok na polovici všech statků společenství obapolně podrobených bez ohledu na to, kterému z obou manželů dotyčný majetek před tím náležel a který z nich zemřel (viz rozh. č. 3243 Sb. z. a n.).