— Čís. 5647 —
59
Čís. 5647.
Zaručil-li se rukojmí za dluh vyrovnacího dlužníka z dodávky, objednané dlužníkem za vyrovnacího řízení bez odporu vyrovnacího správce, nejde o jednání příčící se §u 47 vyr. ř. Rovněž nepříčí se §u 47 vyr. ř., utvrdil-li rukojmí novou směnkou dřívější směnečné závazky, jimiž převzal ručení za dluhy vyrovnacího dlužníka, nebo byl-li kdo ručitelem za obchodní spojení s vyrovnacím dlužníkem vůbec a směnka byla jen výrazem této záruky.
(Rbzh. ze dne 12. ledna 1925, Rv II 852/25.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu namítla žalovaná mimo jiné, že směnka jest po rozumu §u 47 vyr. ř. neplatná, poněvadž tvoří úplatu žalující firmě danou před přijetím návrhu na vyrovnání Augustina M-a (manžela žalované) za to, že žalující firma bude hlasovati pro tento návrh. Procesní soud prvé stolice směnečný platební příkaz zrušil, shledav tuto námitku opodstatněnou. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaná poskytla žalobkyni jakožto věřitelce dlužníka Augustina M-а během vyrovnacího řízení výhodu před ostatními věřiteli tím, že jí podepsala na nekrytou její pohledávku za dlužníkem směnku. Stalo se tak proto, by přiměla žalobkyni k hlasování pro přijetí vyrovnacího návrhu dlužníka. K tomu došlo na základě vyjednávání mezi stranami. Žalobkyně skutečně pro vyrovnání pak hlasovala celou svou pohledávkou. Dle ustanovení §u 47 vyr. ř. takové úmluvy netoliko dlužníka, ale i jiných osob s věřitelem, jsou neplatnými.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. — Čís. 5647 —
Důvody:
Nižší soudy zjistily, že žalovaná na žádost žalující firmy za tím účelem, by tato ve vyrovnávacím řízení jejího manžela Augustina M-а hlasovala pro přijetí návrhu vyrovnávacího, před vyrovnávacím rokem podepsala žalobkyni spornou směnku, která měla sloužiti k zajištění zbytku pohledávky žalující firmy proti Augustinu M-ovi. Právem žalobkyně vytýká, že toto zjištění, jímž dovolací soud ovšem jest vázán, ještě nestačí pro úsudek, že šlo o úmluvu, neplatnou dle §u 47 vyr. ř. Úmluva byla by neplatnou jen tehdy, kdyby jí byla žalobkyni poskytnuta bývala zvláštní výhoda, t. j. kdyby jí byla porušena bývala zásada stejného nakládání se všemi věřiteli, zakazující způsobem velícím, by se nikomu z věřitelů nedostalo prospěchu, jehož ostatní nemají, leda že by vyrovnávací řád sám připouštěl výjimku. Nelze pochybovati, že, kdyby se žalovaná, podepsavši směnku a převzavši tím závazek směnečný, byla bez podkladu právního, vzniknuvšího již před zahájením řízení vyrovnávacího, zaručila za dluh svého manžela — vyrovnávacího dlužníka, — pocházející z doby před zavedením vyrovnávacího řízení, bylo by se tím žalobkyni dostalo neoprávněné, proto zakázané a neplatné výhody před ostatními věřiteli. Vždyť by takto žalobkyně mohla žádali nejen od dlužníka kvótu vyrovnací, nýbrž i od směnečné ručitelky zbytek pohledávky, tedy od obou dohromady celou pohledávku, kdežto by se ostatní věřitelé musili spokojiti kvótou vyrovnací. Ale nižší soudy si nepovšimly tvrzení žalobkyně, že pohledávka, za kterou se žalovaná směnečně zaručila, vznikla teprve po zavedení řízení vyrovnávacího (28. září 1924), totiž z dodávky uhlí, které dlužník objednal dne 30. října 1924 a žalobkyně teprve po tomto dni mu odevzdala. V té příčině se žalobkyně při roku ze dne 26. září 1925 odvolala na dopis ze dne 30. října 1924, a obsah tohoto dopisu, v němž se skutečně děje zmínka o tvrzené objednávce uhlí ze dne 30. října 1924, stal se takto částí přednesu žalující strany. Není tedy oprávněna výtka žalované, že příslušné tvrzení žalobkyně v odvolacím spise bylo nedovolenou novotou. Neprávem pak odvolací soud pokládal tvrzenou skutečnost za bezvýznamnou, — naopak skutečnost ta může míti význam pro spor rozhodující. Dle §u 8 (2) vyr. ř. nepotřebuje dlužník po zavedení řízení vyrovnávacího souhlasu vyrovnávacího správce k právnímu jednání, které náleží k obyčejnému provozování obchodu, a musí takového jednání zanechati jen tehdy, když vyrovnávací správce tomu odporuje; dle §u 10 (4) vyr. ř. pak nejsou vyrovnávacím řízením dotčeny pohledávky z právních jednání dlužníkových, která mu jsou dovolena k dalšímu vedení obchodu. Objednal-li tedy dlužník Augustin M. po zavedení vyrovnávacího řízení bez odporu vyrovnávacího správce u žalobkyně uhlí k dalšímu provozování své živnosti, nepodléhala pohledávka žalobkyně z dodávky tohoto uhlí vyrovnávacímu řízení a byl dlužník povinen, zaplatiti ji žalobkyni celou, nikoli jen vyrovnávací kvótu, na ni vypadající. Jestliže se pak žalovaná, podepsavši spornou směnku, zaručila za tento, vyrovnávacím řízením nedotčený dluh svého manžela, nebylo by lze tvrditi, že se žalobkyni na úkor ostatních věřitelů dostalo výhody nedovolené, a nebylo by lze — Čís. 5647 —
61
použiti ustanovení §u 47 vyr. ř. na zažalovanou směnečnou pohledávku. V těch směrech však nižší soudy, vycházejíce z mylného názoru právního, nezjistily ničeho, co by mohlo býti podkladem pro správné vyřešení otázky, o kterou jde. Neboť ani zjištění prvého soudu, že žalovaná »do té doby«, t. j. do podpisu sporné směnky nevzala na sebe žádného závazku za částku 5709 Kč 06 h; ani skutečnost, že v sumě 15709 Kč 06 h, kterou žalobkyně dne 5. listopadu 1924 přihlásila k vyrovnávacímu řízení, byla snad zahrnuta ona částka 5709 Kč 06 h; ani konečně zjištění, že žalobkyně vymáhala zvláštní žalobou С II 346/25 na obou manželích peníz 3883 Kč 90 h za uhlí, dodané jim dne 4. prosince 1924, 20. února 1925 a 26. února 1925; o sobě by nevylučovaly, že pohledávka 5709 Kč 06 h vznikla v říjnu 1924 po· zavedení řízení vyrovnávacího a že se zažalovaná směnka vztahuje právě k příslušnému dluhu Augustina M-а, vzešedšímu po zahájení řízení vyrovnávacího dle §u 8 (2) vyr. ř. Dovolací soud není tudíž pro nedostatek potřebného podkladu skutkového s to, by ihned ve věci samé rozhodl, a proto jest již z těchto úvah třeba, by řízení bylo doplněno. V rozporu s tvrzením, že směnečná pohledávka vznikla teprve objednávkou a dodávkou uhlí pro závod vyrovnávacího dlužníka po zavedení řízení vyrovnávacího, jest ovšem přednes žalobkyně, učiněný při roku ze dne 3. října 1925 v ten rozum, že »zažalovaná směnka tvoří také co se její hodnoty týče výslednici z nedoplatků směnek dřívějších, které žalovaná strana po- dala u žalující firmy«, pokud tím snad bylo míněno, že zažalovaná směnka jest směnkou prolongační, tedy směnkou, kterou měla býti prodloužena dřívější již směnečná záruka žalované za starší, před zavedením vyrovnávacího řízení vzniklý dluh jejího manžela. Tento rozpor nutno ovšem vysvětliti, a na žalobkyni bude, aby přesně prohlásila, na kterém z obou tvrzení — navzájem se vylučujících — trvá. Kdyby se rozhodla pro tvrzení posléze naznačené, mohl by i příslušný přednes skutkový a důkazní míti význam pro spor rozhodující. Neboť kdyby byla sporná směnka bývala jen novým utvrzením směnečné záruky, žalovanou již dříve za dluhy jejího manžela, ať již zvlášť nebo povšechně převzaté, nebylo by ani v tom lze spatřovati ničeho, co by se příčilo předpisům §u 47 vyr. ř. Stejně by tomu bylo i tehdy, kdyby bylo správným tvrzení žalobkyně, že žalovaná byla ručitelkou za obchodní spojení s Augustinem M-em vůbec a žalovaná směnka byla jen výrazem této záruky, či, jak žalobkyně uvedla při roku ze dne 3. října 1925, zažalovaná směnka byla »pouze formálním zpečetěním dříve již učiněných ústních prohlášení záručních«. V těch směrech se strany a nižší soudy odkazují na rozhodnutí čís. 2629 a 4416 sb. n. s., v nichž tento názor podrobně byl odůvodněn. Pouhá skutečnost, že snad žalovaná za obchodního spojení Augustina M-а se žalobkyni podepisovala žalobkyni jiné směnky, a důkazy o tom nabízené, nemají ovšem významu rozhodného. Ale důkazy, nabízené pro tvrzení, že »zažalovaná směnka tvoří také co se její hodnoty týče výslednici z nedoplatků směnek dřívějších, které žalovaná strana podala u žalující firmy«, pokud se týče, že zažalovaná směnka byla »pouze formálním zpečetěním dříve již učiněných ústních prohlášení záručných«, mohou po případě býti rozhodný; také v tom směru nelze tudíž souhlasiti se soudem odvolacím, který neuznal za odůvodněnu výtku neúplnosti řízení, v té příčině vznesenou.