Čís. 14508.

Žalobou podle § 35 ex. ř. nelze se domáhati zrušení nebo změny smíru o výživném pro změnu poměrů, na niž strany ve smíru nepamatovaly.
(Rozh. ze dne 5. září 1935, R II 335/35.)
Srov. rozh. čís. 3748, 6500, 7098, 12091 sb. n. s.
Manželka žalobcova vedla na základě soudního smíru, jímž se jí žalobce zavázal platiti výživné v určité výši, exekuci k vydobytí splatného výživného. Žalobce tvrdě, že změnou poměrů, na něž při uzavření smíru nemohl pamatovati, je mu znemožněno dostáti svému závazku ze smíru, domáhá se žalobou, by vedená exekuce byla prohlášena za nepřípustnou. Prvý soud žalobu zamítl. Důvody: Žalobce zavázal se smírem ku placení výživného 500 Kč měsíčně. Tento smír jest považovati podle své povahy právní jako smlouvu a jest žalobce zavázán plniti podle smíru tak dlouho, dokud nebyl buď srovnalou vůlí stran nebo soudcovským výrokem zrušen. Takového výroku soudcovského může se však žalobce domáhati jen žalobou, ve které se žádá snížení výživného, k jehož placení se smírem zavázal, což se nestalo. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Soudním smírem se ovšem žalobce zavázal platiti žalované pod exekucí výživné, ale ve smíru tom není žádného ustanovení, kterým by se byly strany vzdaly práva na novou úpravu výživného, změní-li se podstatně poměry, takže smír ten měl již dle podstaty věci svoji účinnost jen, pokud se poměry podstatně nezměnily. Zásada o účinnosti určení výživného jen pro dobu nezměněných poměrů platí stejně pro každou úpravu výživného, ať se stala rozsudkem či smlouvou. Změna poměrů sama ruší účinnost úpravy výživného. Dojde-li ke sporu, zda nastala změna neb jaký má vliv na úpravu výživného, má rozsudek o tom vydaný jen význam deklaratorní a ne konstitutivní, což má za následek, že při zhoršení poměrů, nebyly-li alimenty zaplaceny, působnost rozsudku sahá zpět k době, kdy podstatné snížení výživného nastalo, kdežto zvýšení výživného dle právní povahy výživného může býti požadováno jen pro budoucnost ode dne návrhu. Z toho plyne, že podstatné zhoršení poměrů žalobce, který jest smírem k placení výživného zavázán, jest skutečností nárok zrušující samo o sobě, aniž by bylo třeba, aby napřed bylo rozsudkem určeno, že zhoršení to nastalo. Může proto žalobou podle § 35 ex. ř. býti uplatňováno, že podstatným zhoršením poměrů žalobcových zanikl nárok na výživné exekucí dobývané a to bez ohledu, zda dřívější úprava výživného se stala rozsudkem nebo smírem (rozh. čís. 3748, 6500 sb. n. s.). Rozhodnutí soudu v této věci ovšem může nabýti právní moci jen, pokud jde o alimenty exekucí vymáhané. Pro další výživné by mohlo nabýti významu jen podáním mezitímního návrhu zjišťovacího podle § 236 c. ř. s. I při smíru lze zjistiti skutečnosti, od nichž strany vycházely, když smír sjednávaly a lze zjistiti, nastala-li podstatná změna poměrů. Klausule »rebus sic stantibus« platí vždy, když nebyla stranami vyloučena.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, by o odvolání žalobcovu znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Žalobcem tvrzená změna poměrů, z nichž vycházely strany při sjednávání smíru o výživném žalované, nemá vliv na splatné již vyživovací příspěvky vymáhané exekucí, jež má k žalobě žalobcově býti prohlášena za nepřípustnou. Názor odvolacího soudu byl by správný, kdyby šlo o nárok na výživné opírající se o zákonný předpis § 91 obč. zák. jako v případě rozh. sb. n. s. čís. 6500, neb o smír, v němž stranami bylo výslovně pamatováno na případnou změnu poměrů a stanoveno, že se výživné v tomto případě poměrně snižuje, jako v případě rozh. sb. n. s. čís. 3748. V těchto případech totiž nastává změna ve výši výživného již podle zákona, pokud se týče podle výslovně projevené vůle stran, změna poměru mění tedy již sama o sobě i výši výživného a dopadá tu plně a jest i v souladě s rozhodováním nejvyššího soudu názor odvolacího soudu, že, dojde-li ke sporu o tom, zda změna nastala neb jaký má vliv na úpravu výživného, má rozsudek o tom vydaný jen význam deklaratorní, nikoliv konstitutivní, takže nebyly-li při zhoršení poměrů vyživovací příspěvky zaplaceny, působnost rozsudku sahá zpět k době, kdy změna poměrů odůvodňující snížení výživného nastala, kdežto ovšem zvýšení výživného vzhledem k zásadě »nemo pro praeterito alitur« může býti požadováno jen pro budoucnost ode dne návrhu. Avšak v souzeném případě vymáhaný nárok žalované na výživné se opírá o smír, jímž se žalobce zavázal platiti žalované na výživné měsíčně 500 Kč bez výhrady a žalobce domáhá se zrušení, po případě změny tohoto smíru pro změnu poměrů, na něž strany při jeho sjednávání nepamatovaly. Žalobce se tedy nedomáhá jen soudního výroku deklarujícího, jaká změna vyživovací povinnosti nastala důsledkem smíru, jenž soudcovským výrokem nemá býti dotčen a naopak jím má býti aplikován a k platnosti uveden, nýbrž o zrušení neb změnu smíru samého, tedy výroku konstitutivního, jehož účinek podle povahy tohoto výroku nemůže působiti již od doby, kdy nastala změna poměrů odůvodňující tento výrok, nýbrž teprve od doby, kdy se bylo tohoto výroku domáháno. Z toho plyne, že žalobcem tvrzená změna poměrů nevztahující se na dobu minulou, nemůže odůvodniti nepřípustnost exekuce, jíž žalovaná vymáhá splatné částky výživného. Účinek její by se mohl projeviti nejvýše jen co do budoucně platných částek výživného, jež žalovaná exekucí nevymáhá a jež nejsou proto předmětem tohoto sporu. Podobně rozhodl nejvyšší soud již v rozhodnutích sb. n. s. 7098 a 12091, na jehož důvody se pro stručnost odkazuje.

Citace:

Čís. 14508.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 577-579.