O zřízení soudu zemského v Čechách

.
Uvažuje archivář Jos. Teige.
Nemíním zde v úvodu zaneprázdňovati čtenáře podrobným výčtem četných těch všech prací, které byly věnovány otázce o původu soudu zemského, instituce, která nemá v Německu analogie a která vytvořena byla zvláštními poměry u nás za současného působení západu. Jeť literatura o deskách zemských, s kterými soud zemský v zemích Českých organicky byl spojen, a v které tedy i k této otázce bylo přihlíženo, již velmi obsáhlá, ježto týká se zařízení, které našim předkům platilo za klenot přední zemský a za ochranu práva, nám pak za drahocennou památku a příklad právní vyspělosti národa českého. Uvedu místo všeho to, co o tom resumuje prof. Šusta nejnověji (1917) v prvním díle své práce »Dvě knihy českých dějin« sv. 1., str. 202 a sl.
Šusta, ač neudává toho důvody a ač jest tím v odporu s náhledy jinými, jako Vackovým atd., přičítá zásluhu vytvoření soudu centrálního pevně organisovaného Přemyslu II (str. 204) a vykládá, že vznik takového stálého soudu zemského v Praze souvisel přímo s vývojem soudů provinciálních a s přírůstkem exempcí ,z jejich příslušnosti. »Zmínili jsme se již« — praví —»o tom, jak v 13. věku soudy ty znenáhla unikaly dosahu přímé moci královské, přestávajíce býti jejím projevem a měníce se spíše v nástroj moci panské a v záruku zemského práva svobodných. Ale právě proto tím ochotněji vyprošťoval panovník jednotlivá zboží duchovní i světská z jejich kárné moci, přejímaje je pod svou bezprostřední ochranu; a zvláště za Přemysla II. přibývá valem immunit takových, které neposkytovaly vrchnostem již 242
>«Šusta, X. Dvě knihy českých dějin (1917), s. 204.
Po této úvaze, která líčí ztroskotání dosavadní ústavy hradské, vypisuje prof. Šusta krátce organisaci nového soudu a poznamenává v příčině času, kdy vznikl nový tento soud: Šusta, X. Dvě knihy českých dějin (1917), s. 207. (str. 207). Tak tedy hypoteticky klade čas povstání soudu zemského do let 1253—78. Píše dějiny staročeského processu, nucen jsem byl vynasnažiti se dojíti v příčině doby stanoviti hranici časovou pokud možno užší, jak by toho dovolovaly prameny, ježto přímé zprávy o tom žádné není. Budiž mi zde pak dovoleno stručně výsledek mých úvah sděliti.
Že by soud zemský v Čechách byl vznikl pravidelným vývojem, řadou oprav, jak ještě tuto připouští prof. Šusta a jak před ním všeobecně bylo projevováno, nezdá se. Bylať dosavadní ústava hradská, co se týče jejího úřednického zřízení — nikoli soudních norem — jmenovitě asi proto, že úřady její staly se často dědičnými nebo že při jich osazování králi nepodařilo se zachovati si patřičný vliv — jak sám prof. Šusta velmi správně konstatoval — v tak příkrém rozporu s mocí královskou, že nelze pomysliti, že by nějakou řadou soustavných oprav neb trvalým působením 243
vývinem v určitém smyslu přetvořiti by se mohla tak, aby nastal nutný soulad s nejvyšší vládní mocí v zemi, ani snad že hradský soud v Praze, tím že v jeho sídle přebýval trvale i zeměpán i nalézaly se nejvyšší úřady zemské, pomalu převýšil byl ostatní krajské soudy svým významem. Exempce dosáhly u nás v první polovici 13. století takových rozměrů, že vlastně soudy hradské — i Pražský v to počítaje — neměly dále již skoro žádné kompetence ani věcné ani osobní, a jen personální soud královský nepřirozeně rozšířil svoji činnost. Za takových okolností bylo nutno trosky dosavadní sešlé budovy ústavy hradské odstraniti energickým činem a postaviti nový útvar, který jsa v harmonickém spojení s ostatním zřízením zemským a vůlí panovníkovou, ukázal skutečně bez dalších velkých změn takovou sílu životní, že po stoletích ještě patřil mezi nejskvělejší instituce zemské.
Proto sluší velmi oblíbenou — a pravidelně jinak jistě správnou — myšlenku vývojovou v této formě zavrhnouti. Neníť toho dokladu.
A tak zbývá hledati reformu ve »vědomé snaze královské po pevnějším řádu zemském«, tedy v aktu panovničí vůle.
Ježto přímé zprávy o tom ovšem není, jest nutno s náležitou opatrnosti sebrati všechny indicie a vysloviti se teprve, když najde se vzájemný souhlas několika důvodů, aby počet libovolných a laciných konjektůr nebyl zbytečně rozmnožen. Pohříchu nelze zprávy Beneše Minority z roku 1271 použíti. Šusta opravuje text zatemnělý vykládá ji slovy: že král r. 1271, tehdy po celý půst v hradu Pražském setrvávaje, z práv magdeburských a jiných práv cizích se svými důvěrníky vybíral, co by se hodilo k utvoření a upevnění práv království, neužitečné a špatné řády odmítaje a bezcenná práva zvyková lepšími nahrazuje, což prý však způsobilo zjevnou nelibost jeho baronů.1 Šusta zprávu, ač »pramen, jenž nám ji zachoval, jest sice zmatená slátanina letopisná 15. věku" 244
«Šusta, X. Dvě knihy českých dějin (1917), s. X, nezavrhuje, tak jako i zde v úvahách následujících nic není na úkor, až na uvedený letopočet, který ovšem jest jistě z toho všeho nejméně jistý. Však dedukovati z této zprávy, že by se tu mínilo zřízení zemského soudu, nelze; spíše mluví se — a to i jinak jest pravděpodobné — o sepsání zákoníka, kteréžto však myšlence stavové ještě dlouho potom nepřáli.
Chceme-li stanoviti, kdo a kdy provedl reformu v příčině zemského soudnictví v Čechách zřízením centrálního soudu zemského v Praze s kompetencí pro celé království, musíme pokusiti se rozřešiti pomocné otázky: kdy shroutila se ústava hradská, kdy počíná se bezpečně činnost zemského soudu jako celku, a kdy vyskytují se instituce tomuto soudu zvláštní jako zemský soudce a zemský písař. Pak — mám za to — stanoví-li se doba těchto pěti otázek a souhlasí-li celkem vespolek, lze považovati problém za rozluštěný.
Všechny práce historiků práva českého jednosvorně kladou zánik ústavy hradské do 13. století, a to rozdílně bud' již v době Přemysla I., neb Václava I., neb konečně Přemysla II. Zpráv přesných tedy zde zase není a jediný důvod pro vrácení jest větší neb menší činnost zákonodárná některého z těchto panovníků, pro kterého se kdo rozhoduje. Příčina nezdaru jest v tom, že u nás již dlouho nebyla monograficky věnována pozornost exempcím. Mimo Čelakovského (v Právníku 1878) se nezabýval věcí skoro již po padesáte let nikdo a Čelakovský měl při práci jiné účele na mysli.
Pročítáme-li značnou řadu listin exempčních v chronologickém pořádku, shledáme tu, že počínají poměrně dosti pozdě, rychle se rozšiřují a věcně prohlubují, pak ale též rychle se mění střídajíce svůj obsah. Z příčin, které z posledních Šusta dobře vystihl a které jsem na počátku zde proto úmyslně citoval, dostala se moc zeměpanská do prudkého konfliktu s úřednictvem hradských úřadů (castrenses, castellani, benefiati atd.), proti němuž panovníci s neobyčejnou a překvapující prudkostí mluví, ač jedná se o všeobecnou instituci zemskou, která by měla požívati vážnosti.
Počneme-li velkými privilegiemi duchovenstva z 12. července 1221 i z 10. března 1222, uvidíme v nich principielní
dosah exempcí v této době, jež záleží v jurisdikci duchovenstva nad poddanými statků duchovenských. V podrobnostech pak pozorujeme, že věty, jako: ut iiulius hominum ecclesiarum a iudicibus provincialibus, sed a nobis vel summo iudice curie nostre vel cancellario, si non fuerit causa sanguinis, iudicetur, byla, by za existence soudu zemského nemožná, poněvadž při vraždě — vyjma při zastižení při horkém účinku — jedině pro celou zemi byl kompetentní soud zemský a nikoli sudí dvorský. Totéž platí i v příčině jiné věty: ne aliquis villicus seu beneficiarius vel officialis noster sine iudicio nostro vel cancellarii seu maioris iudicis curie nostre homines ecclesiarum audeant molestare (Friedrich, Codex II. str. 211—212). V jednotlivých případech pak píše královská kancelář (v listinách pro Čechy): ne a beneficiariis et villicis nostris — ledantur (!), statuentes, ut dicti homines —ab omni lege provinciali totaliter sitit exempti (Codex č. 259); ut nullus umquam castellanus vel iudex seu quicumque alter noster beneficiarius super eadem culpa (hlava) cum ipsis disponere audeat vel tractare (1226; Codex č. 289); ut pauperes — castellanorum sive beneficiariorum iudicio non astent, nisi velint propria voluntate (1229; č. 324) atd. atd.
Nyní budiž mi dovoleno uvésti listiny exempční, z kterých vysvítá, že toho času nebylo dosud soudu zemského v Čechách (ovšem stále jen listiny pro Čechy).
1235. (Erben, Regesta č. 871.): quod causae, quae fuerint tractandae de rapina vel de furto vel homicidio vel alio maleficio seu lites pecuniariae ad Plízn vel Satec non deferantur, sed per iudicem in Manetin-terminentur. Věta tato předpokládá, že příslušný soud pro jmenované zločiny jest hradský soud v Plzni neb Žatci, což však bylo pravda skutečně v době zřízení hradského, nikoli však v době soudu zemského Pražského, který tu byl výhradně ve všech těch případech příslušný, kdežto dříve župní soud v Praze nevynikal svojí kompetencí nad jiné soudy župní. Existenci hradského zřízení a event. ignorování soudu zemského dokazuje ještě listina z r. 1259 (Erben č. 230) pro Litomyšl: quod homines dictae civitatis — nullius castri nullorumque indicium seu officialium seu beneficiariorum astent iudicio sed Prage 246
coram nobis (před králem) vel nostra vicaio iudicentur. Zde ovšem sluší poznamenali, že posledně uvedená věta opakuje se pro klášter v Litomyšli slovně ještě i r. 1263 (Erben č. 410). Dále však nastává obrat. Ač se roku 1260 poprvé jmenuje v Praze vedle soudu královského jiná instance platná a vládou schválená, tedy nikoli příslušná ke zřízení hradskému, v listině kláštera Břevnovského, kde se v přičině Poličky praví: »Si tamen casus aliqui graves contra eosdem homines moverentur, iidem secundum nostram sanctionem Pragensi iudicio vel coram nobis — astabunt,« Ježto však jest možný výklad ten, že souditi má buď (král.) soud (stálý) v Praze neb král, ať jest v kterémkoli místě, nechceme z tohoto místa nic vyvozovati. Neboť i na dále volá král eximované před svůj soud (r. 1263 nullius castri nuliorumque iudicum vel officialium seu beneficiariorum astent iudicio, sed Prague coram nobis vel nostro vicario iudicentur. (Regesta II. č. 416.)
Jinak však jest r. 1268 (?), kde Přemysl osvobozuje lidi kláštera Teplského od svého fojtství (eximentes ipsos ab advocatia nostra), připouští aby voláni byli před soud Pražský, tedy za trvání hradského zřízení nepříslušný: si homines prefate provincie ad beneficium Pragense — per querimoriam fuerint evocati aut citati (č. 619). Že beneficium Pragense není soud královský, vysvítá z obdobného ustanovení z r. 1284 pro klášter Zlatá Koruna: quod nullus ex hominibus - citari vel trahi debeat ad iudicium vel coram alio conveniri nisi ad Pragense iudicium coram nobis aut beneficiariis Pragensibus in ipsa Praga (č. 1308). Zároveň budiž konstatováno, že v celé exempci nic se již nemluví o orgánech hradských.
Hranici konečnou může však o něco omeziti nazpět do starší doby, vezmeme-li do úvahy zápisek o sněmu z r. 1265 (Reg. str. 206). Zde jasně se mluví již o soudu zemském, zcela mlčí se o jakémkoliv orgánu hradském. Zde již uvádí se hranice mezi soudem zemským a krajským (10 hř. bez lotu): tunc reus ad presenciam beneficiariorum Pragensium uno tantummodo edicto citabitur.
Nerozlučnými členy soudu zemského jsou soudce zemský a písař zemský neb písař desk zemských. Soudce při 247
dvoře vyskytuje se již od času prvního království, však tu míněn beze vší pochyby soudce dvorský, jako zástupce krále. Jmenuje se iudex curiae (curiae regalis) neb i provincialis. Zdálo by se ovšem, že iudex provincialis jest zemský soudce (landrichter), však víme, že na př. Albert jmenuje se r. 1237 iudex curiae a r. 1234 iudex provincialis (Reg. č. 907 a 830). Pomněn zove se r. 1249 summus iudex (č. 1238), r. 1250 iudex Pragensis (č. 1002), r. 1253 ale iudex aulae regiae (Reg. II. č. 3), ba dokonce iudex Bohemiae (č. 56) tak jako Mikuláš r. 1240 (Reg. I. str. 988). Proto výraz iudex provincialis, který se vyskytá ještě r. 1260 (č. 272), 1262 (č. 346), 1263 (č. 409 a 426), nutně neznamená soudce zemského a může i znamená skutečně soudce královského pro Čechy. Jinak jest však při Dřislavovi. Ten podpisuje se totiž jasně r. 1269 jako sudarius, tedy soudce dle nového zřízení župního, tedy soudce při soudu zemském (č. 635). Proto i starší dva doklady o něm z r. 1268 (generalis iudex Boemiae a iudex terrae; č. 606 a 620), můžeme bezpečně též vykládati na soud zemský.
I v příčině písaře zemského jest třeba dobře rozeznávati v titulaturách, neboť slovem notarius regis, curiae regis (regalis), terrae, Bohemiae, regni atd. míní se pravidelně písař královské kanceláře. Nemíním zde uváděti unavující řady jmen i označení, jen podotýkám, že práce v tomto ohledu jest usnadněna a velmi zabezpečena studií Emlerovou. Die Kanzlei der böhm. Könige Přemysl Ottakars II. u. Wenzels II. (1878), pomoci které negativním pochodem můžeme konstatovati, že jediný písař Václav zmíněný r. 1264 nepatřil nijak do kanceláře královské a ježto se zove notarius Boemiae možno jej klidně pokládati za písaře soudu zemského (Reg. II., str. 182).
Λ tak souhlasně všechny čtyry indicie poukazují k letům 1263 neb 1264 jako k době, kdy zřízen byl soud zemský v Čechách, kdy na zříceninách zřízení hradského vznikla instituce daleko volnější, národnější, která pak vytrvala až do doby nové. S reformou spokojen byl i král i panstvo. Král hlavní osoby, nejv. úředníky zemské, kteří řídili jednáni soudu, jmenoval sám a nebylo tu nikdy, aby úřad, který ovládán byl některou rodinou, jako jměním zděděným. 248
Šlechta totiž jen stav panský — měl v moci nalézání práva, s čímž též mohl býti spokojen, neb se mu stalo brzy pramenem nových a nových výsad. I stav městský a duchovenstvo prospívalo za jeho působení zcela nerušeně, ba i vrstvy nižší v prvních stoletích nabyly spíše volnosti.
Jest zásluhou Šustovou, že poukázal (str. 205) na to, že snad vzorem pro nový útvar bylo zřízení francouzského parlamentu. Jest vítati tento pokus, jako první znamení širšího rozhledu oproti dosavadní tradici — velmi pohodlné hledati všeho pramen v samé blízkosti naší. Jindy hodlám ukázati, že i jiné instituce romansko-francouzské byly vzorem pro důležitý zjev funkce soudu zemského, pro desky zemské, a že ani tu nesluší hledati vzoru v městských knihách německých. Pramenem desk nemůže býti ovzduší, kde listina jest pouhou podporou paměti svědkovy, ovzduší, kde myšlenka notariatního pověření jest zásadně cizí.

Eodem anno Otagarus per totam quadragesimam Pragam in castellum (!) se recepit et de iure Magdebur ensium et aliarum terrarum et regiorum meliora, quae sibi et suis iidelibris videbatur exigere et ius formare et confirmare in regno suo, iura vilia et inutilia amputando, consuetudines malas in melius commutando, quod suis displienit baronibus.

Citace:

Územní samospráva. Slovník veřejného práva Československého, svazek V. U až Ž. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s. 145-145.